Different Life

28. Jak dlouho to trvá?

Dalších pár dní ubíhá jako voda a my se vracíme zpátky do procesu. Ivy se vrátila za další den za rodiči, kterým samozřejmě nic neřekla ale mám pocit, že to jí i Filipa sblížilo. Nejsem si jistá, jestli spolu něco měli - ale myslím si že ne, a i kdyby ano, tak oba dva jsou dospělí a vím že on by jí nic takového jako ten kluk předtím neprovedl. Ivy mi to sama neřekla a nechci jí k tomu nutit a řekla jsem, že to od Filipa zjišťovat nebudu ale to bych nebyla já, abych se to od něj nedozvěděla. 

Už se zase naplno věnujeme práci a já něco málo doma dělám a potom se začínám oblékat, protože se musím vydat na cestu. Pokouším se vytočit Kubu, ten mi to ale nezvedá, a tak volám Filipovi. "Hm?" Slyším ho na druhém konci sluchátka. 

"Jedu za Kristianem do věznice, tak se mi nejspíš nedovoláte. Pište zprávy, nebo zavolejte a já se pak ozvu, jo?" Oznamuji mu a i když ho nevidím, tak vím že přikývl. 

"Jasný, vyřídím." Slyším ho, jak si u našeho telefonátu potahuje z cigarety.

"Pa." Loučím se s ním.

"Pa." Slyším, jak mi posílá pusu do telefonu a zasmála jsem se. Dobaluji si zbytek papírů, které budu potřebovat při návštěvě věznice a potom vyrážím na cestu. 

***

Vycházím ven z věznice a dneska to šlo víc, než dobře. Nasedám do auta, které tu mám zaparkované a vydávám se zpět domů. Sice to šlo hladce ale byl to tak velký příjem informací a já se chci jen osprchovat a sednout si s kluky k vodnici a probrat další kroky našeho plánu.

Po kontrole při odchodu z věznice jsem jen popadla všechny věci, které beru do rukou společně s kabelkou, kterou pokládám na místo spolujezdce a vyrážím zpět domů.

Cesta trvá něco málo pod půl hodiny a hned potom, co parkuji auto v garáži, tak vycházím do prvního patra a pokládám si všechny věci, co jsem pobrala na jídelní stůl, protože jsem si jistá, že po cestě do dalšího patra by mi všechno popadalo. V garáži ale chybí Kubovo a Ondrovo auto, tudíž předpokládám, že jsou mimo dům. Možná jsou ještě ve studiu, nebo někde - vůbec bych se tomu nedivila, když se totiž pustí do práce, tak je možný, že tam budou zavřený i několik dní. 

Když si sundavám bundu, kterou jdu do předsíně pověsit, tak si na schodech všímám Filipa. Ten si prohlíží můj obličej, jakoby zjišťoval, jakou mám momentálně náladu. Něco se stalo?

Vidím jeho pohled, který směřoval k mému telefonu, který leží na stole a udělal k němu ze schodů několik rychlých kroků, ale já jsem rychlejší a beru ho do své ruky. "Co se děje?" Ptám se ho, ale on mlčí a bedlivě mě sleduje, co udělám další. "Co se kurva děje?" Mračím se. A proč šel po mém telefonu? Něco se muselo stát.

Svůj telefon zapínám, protože jsem ho od odchodu z věznice ještě nezapnula a nestíhám to všechno ani registrovat. Mám tu nespočet zmeškaných hovorů, zpráv, oznámení z Instagramu a co já vím ještě odkud. Měla jsem ho vypnutý asi 3 hodiny, protože návštěva se docela protáhla a potom jsem ještě jela zpátky. 

"Eli." Varuje mě Filip a já na něj zvedám pohled.

"Ano?" Tázavě zvedám obočí a on na mě nesouhlasně vrtí hlavou. Jednoduše se podívám.

První si všímám zmeškaných hovorů. Mám tu 4 od Ivy, 2 od Sofi, 7 od Vaness, 5 od Filipa a snad 15 od Jakuba. Co se kurva stalo? Byla jsem jen chvíli mimo signál s vypnutým telefonem, to je snad zákon schválnosti. Jako první si čtu zprávy od Kuby, který je pro mě v tohle chvíli nejdůležitější.

Kubajz💎 : Jsi doma? (14:03)

Kubajz💎 : Halo???(14:19)

Kubajz💎 : Eli? (14:22)

Najednou se ale jeho styl psaní mění a já kurva nevím proč.

Kubajz💎 : Všechno ti vysvětlim (14:45)

Kubajz💎 : Eli??(15:30)

Kubajz💎 : El?? (15:33)

Kubajz💎 : Hej, ihned mi zavolej, až budeš venku. (15:42)

Kubovi nejspíš přichází SMS, že jsem dostupná a ihned mi volá. Já ale cítím špatný pocit v těle a koukám se na Filipa, který vidí na mém displeji Jakubovo jméno. "Co provedl?" Ptám se Filipa, ale ten jen mlčí a sleduje mě. "Řekni mi, co kurva provedl, než se podívám na zbytek zpráv." Varuji ho, ale on pořád nic neříká. "Fajn, nic neřekneš?" Samozřejmě, že mi nic neřekne, aby neprozradil víc, než by měl.

Čtu si zbytek zpráv, které tu mám a mezitím odmítám Kubovo hovory.

Vanesska🩷: Eli? Jsi v pohodě? (14:30)

Vanesska🩷: Kde jsi? (14:32)

Vanesska🩷: Volala jsem Filipovi, prý jsi ve věznici, potom mi zavolej. (14:36)

Vanesska🩷: Jestli chceš, můžeš přijet. (14:36)

Vanesska🩷: Ozvi se mi. (14:55)

Vanesska🩷: Hej, jsi v pohodě? Mám o tebe starost. (15:24)

Otevírám tedy Instagram, protože se tu nejspíš něco děje a jako první koukám na zprávy, které mi poslala moje nejstarší sestra.

Zprávy od ní spíše tvoří otazníky, a proto musím vyjet trochu nahoru, kde vidím v jednom příspěvku na něčím příběhu fotku Kuby a nějaké holky. No a? Kuba dřív chodil s holkama a po internetu těch fotek je sice málo, ale když se člověk snažit tak je najde. Nemůžete věřit všemu, co vidíte na sociálních sítích, proč z toho dělá takové haló?

Otevírám tedy fotku a když si jí prohlížím detailněji tak zjišťuji, že tohle není stará fotka. Tohle, kurva, není stará fotka.

Není to normální fotka s fanouškem, nebo s někým dalším. Je to posraný Jakub, který líbá jinou holku někde po cestě do auta a vypadá šťastně, vlastně oni oba. Může to být starší fotka? Mohla by, já ale bohužel vidím ten na chlup stejný outfit, ve kterém včera odcházel ze studia. Je to fotka ze včera.

Zvedám pohled na Filipa a cítím příval vzteku, který mi stoupá do hlavy. Tváře mám horké a někoho bych teď nejraději uškrtila. "Ty si to věděl?" Ptám se Filipa naštvaně a on mě jen sleduje. "Mluv, do píči." Procedila jsem skrz zuby a on mě sleduje.

"Věděl." Jednoduše odpovídá a sleduje, jak se zachovám.

"Jak dlouho tohle trvá?" Ptám se a jednou rukou se přidržuji o linku. "Nebudu se ptát znovu." Upozorňuji ho a on silně přemýšlí nad tím, co má říct. Teď je ta správná chvíli, kdy by mohl Kubu potopit a být pro mě za hrdinu, ale on se stejně postaví za něj. Jakub si nezaslouží lidi, co má okolo sebe.

"Není mi do toho ani hovno, nemůžu mezi vás vstupovat." Říká mi a já mám chuť skočit z terasy a už se neprobudit.

"Jestli mi neřekneš, jak dlouho tohle běží za mými zády, tak si u mě skončil." Sleduji ho nehnutě a Filip se také nehýbe.

"Měsíc." Říká nahlas a mně se zastavuje srdce. "A půl." Dodává k tomu a já cítím vztek, který si dere cestu ven z mého těla. Chci začít křičet a kopat kolem sebe, ale tohle prostředí mě naučilo sebekontrole. Mělo ti to být jasné. Musím to jen vstřebat a dál se nenechat ojebat, musím se nadechnout, vydechnout a dál to neřešit. Přejít to, jako všechny ostatní zkurvený hovadiny a nenechat se tím zranit.