Different Life

12. Sold out, zlato

Včera večer šlo všechno podle plánu a my se po pár hodinách odpočinku dáváme na zvukovou zkoušku a pak se přímo vrháme do koncertu, který se koná v blízkosti našeho domova, takže se to nemohlo podařit lépe.

Klub skoro praská, kolik je tady lidí a já nemůžu být víc, než spokojená. Kuba je s námi zpátky a všichni lidi okolo nemůžou být víc nadšení - tak je to i u mě. Atmosféra je tady naprosto úžasná - lidi zpívají, tancujou, fotí, natáčí, a co víc - těch mých 5 magorů si to tak hrozně moc užívá. Přímo na pódiu je s námi několik našich známých, kteří si koncert užívají naplno s námi.

Každou jejich písničku umím slovo od slova a u většiny z nich jsem byla, když je psali a hlavně když je nazpívávali ve studiu, společně jsme i videoklipy natáčeli, ale s tímhle je to neporovnatelné. Ty lidi tady dělají naprosto skvělou atmosféru a takovouhle formu odreagování si kluci zaslouží a to každý z nich.

Je to možná dost divný, ale všichni kluci na pódiu během koncertů pijou panáky a podobné věci. Veřejně se k tomu taky přiznávají a i kdyby se mi to nelíbilo, tak s tím stejně nic neudělám, protože mají svojí hlavu. Na jednu stranu chápu, že alespoň jednou potřebují vypnout tak, aby na všechno okolo nemysleli, a že se děje tolik věcí, že to jinak neumí.

Tenhle koncert je opravdu jeden z těch povedených, protože snad každý kdo tu je, zná texty všech písniček. Kluci se v momentech, jako jsou tyhle, mění na neukočírovatelný hovada, který nezkrotí vůbec nikdo. Já z nich mám ale radost, protože vidím, že nějakým způsobem taky umí vypnout a užívat si.

***

Po koncertu se přesouváme do jednoho z klubů, kam oficiálně nemáme jít, takže bychom měli mít alespoň na chvilku klid. Kluci už se trochu zkrotili, ale po zbytek noci to tak určitě nebude.

Když přicházíme dovnitř, tak všechna pozornost směřuje k nám a to má každý z nás rád, ale není tu úplně narváno. Což je dobře, protože až se zbytek davu dozví, kam jsme se vydali, tak tu bude full-house. Přecházíme do zadního boxu, který máme zamluvený a po troše soukromí sleduju kluky, jak si každý na podtácku od panáků připravují svojí lajnu. Pokaždé, když to dělají tak je s údivem sleduju a nikdy mě to nepřestane udivovat.

Kuba sedí vedle mě a má ruku přes moje ramena, a když si všímá že na kluky tak zaujatě koukám, tak si mě stahuje blíž k sobě. "Chceš taky?" Šeptá mi do ucha a kdyby to byl kdokoliv jiný, tak ihned odpovím ne, ale teď nad tím vážně přemýšlím. Na jednu stranu ho nenávidím za to, že bych s ním chtěla všechno zkusit, a na druhou stranu ho za to mám ještě víc ráda.

Když si Andre všímá, že se mě na to Kuba ptá, tak mi podává bankovku s pětitisícovou nominální hodnotou. Já se natahuji přes stůl a beru si jí od ní a kluci se začali smát. "Nene, tohle se fakt děje?!" Ptá se se smíchem Ondra. Není to takový smích, že by ze mě měl srandu, ale spíš radost.

"Jestli se mi něco stane, tak se pak stane každýmu z vás něco." Zavrčela jsem nahlas a Kuba se začal smát.

"S náma se ti nikdy nic nestane." S úsměvem vrtí hlavou a přitahuje si před sebe kovový tácek a z peněženky vytahuje žiletku. Jsem v tomhle byznysu už docela dlouho, ale na tenhle proces se nikdy nemůžu vynadívat. Kuba odsypává kousek na tácek, kde to ještě půlí a potom mi Aleks podává úplně novou žiletku.

"Ta je od teď tvoje." Zasmál se a na mě se toho děje až moc. Počkat, proč mám mít svojí? I když moc netuším, co se tady děje, tak si jí od něj přebírám a pokouším se s ní narýsovat co nejúhlednější lajnu z krystalické látky, která přede mnou leží na stole.