Different Life

33. Poslední nádech

Když si beru jedny klíčky od auta tak na ně poklepávám. Je to signál kterým dáváme najevo kde se povezou peníze. Jedeme dohromady dvěma autama, protože jede ještě pár kluků na pomoc - jen kdyby náhodou. Následovala poslední malá porada, a teď už vyrážíme do garáže.

Než nastupuji do auta tak se pokouším marně zapnout přezku, kterou mám pod levou rukou. Do prdele! Jelikož Kuba trval na lehkých neprůstřelných vestách, kterou máme každý pod oblečením, tak zápasím se zapínáním, na které si nedosáhnu. Je tak nepohodlná, všude řeže, divně smrdí, a nejde mi pořádně zapnout. Začínám být nervní? Ale proč?

"Ruce nahoru." Slyším za sebou klidný hlas a dělám přesně to, co mi Kuba říká a to bez rozmyslu. Vyhrnuje mi triko a vestu mi pod tričkem zapíná. Jeho teplé prsty se dotýkají kousku mé kůže a tentokrát z něj mám pocit klidu. I když jsem naštvaná, tak ho poslouchám. V pracovních věcech ho vždycky poslouchám.

Zapnutí vesty detailně kontroluje a jemným škubnutím jí ještě víc utahuje. Je tak na těsno, že bych mezi to a svůj hrudník nestrčila ani jeden prst. I přes to mi ale srdce bije ještě rychleji. Kuba nastavuje pěst ve které má něco schované. Nastavuji dlaň pod jeho ruku a bez hnutí sleduju jeho dokonale hnědé oči.

Podle hmatu zjišťuji, že mi do jedné ruky vysypává náboje a do druhé mi dává zásobník z pistole. Naposledy jsem tohle dělala s Filipem v autě, když tu Kuba ještě nebyl. Ani se nekoukám na to, co mám v ruce a nespouštím z jeho očí svůj zrak ani na setinu.

Udělal to, co udělal, byla to chyba a lituje toho. Vidím mu to na očích, že ho to mrzí. Vždycky, když mu koukám do očí tak mu tam hraje zapálený oheň, ale teď je to jen jeho obyčejná barva očí, která se mi tak moc líbí. Během 20 vteřin dávám náboje zpět do zásobníku a cítím, jak se můj srdeční tep krotí a už nemám velký knedlík v krku. "Děkuju." Říkám mu a je to slovo, které jsem v posledním týdnu neřekla.

"Neměla si jet na otočku do té Prahy před několika dny?" Pokouší se se mnou navázat rozhovor. Vztek z rozhovoru před hodinou se pomalu odplavil z mého krevního oběhu, a já si spíš začínám uvědomovat, že měl nejspíš pravdu. Alespoň se s ním musím popasovat, jakoby říkal pravdu, jinak se nemám o co opřít.

"Měla, je to ale věc co počká a teď nebyl čas." Odpovídám mu nazpět. "Zajedu tam potom." Odpověděla jsem a možná jsem se u toho i trochu usmála. Po těch několika dnech jsem pobyla trochu času sama se sebou a zjistila jsem, že to taky není nejjednodušší. Sedám si do svého auta, Andre za mě a Kuba na místo spolujezdce. "Ticho." Říkám ještě než vyjíždíme. Potřebuji klid, abych mohla něco spočítat. Chvilku jedeme a po pár dalších minutách jsem přikývla.

"Co si počítala?" Ptá se mě Jakub. Moc dobře mě zná, i když se spolu teď moc nebavíme. Ví, že k tomu aby mi tam v hlavě ty čísla skákali samy, musím mít klid. Těmahle malýma otázkama se mi pokouší připomenout, že mě zná lépe, než kdokoliv jiný.

"Kolik kusů tý limitky a za jakou cenu to je potřeba, aby to vydělalo tak akorát." Koukám na cestu.

"Čeho přesně? Limitky máme všichni a všeho možnýho." Směje se Andre za mnou a já se zamračila. "Je to jak jet s rodičema po hádce, tyvole." Zasmál se a oba dva jsme se na něj chtěli otočit ale v tu chvíli jsme se očima střetli jen my dva. Byla to snad jen půl sekunda, protože pak hned zase dávám pozor na cestu, ale pohled do jeho očí mi tak moc chybí.

"Ten vánoční merch, co budeme mít před Vánoci. Musí se začít prodávat nejpozději v říjnu, poslední odesílací den se zaručením do Vánoc musím vykomunikovat s dopravci a spočítat co všechno do toho dáme aby se to vyplatilo, ale aby to zároveň kupovali i lidi. Musíme začít připravovat design na reklamu na koncert na příští rok. A spoustu dalších věcí." Říkám a je toho vlastně hodně. Myslím na všechno okolo, jen abych nemusela myslet na to hlavní.