Different Life

17. Zavři oči

Za dalších pár minut dojíždíme k místu, kde se bude dneska všechno dít a já se zhluboka nadechla, než vystupuji z auta. Holky mlčky také vystupují a ze zadních sedaček si berou věci, které si s sebou dnes vzaly.

"Ty tohle děláš, protože musíš?" Ptá se mě Sofi, když se vzdalujeme od auta a okolo nás po cestě k budově nikdo není, tu najednou přešly všechny narážky, které měla předtím.

"Dělám to proto, že chci. Tohle mě baví a chci to dělat. Ale nechci, abyste tohle někdy musely dělat vy. Proto se s vámi taky moc nebavím, nejezdím domu a nevolám vám - chci abyste byly v bezpečí. Ale Kuba měl pravdu, jestli vám budu lhát a dělat že se to neděje, tak to bude horší." Odpovídám jim ihned a jsem docela v ráži - klid, Eli.

"Z čeho byly ty peníze?" Ptá se mě Ivy a já váhám. Nechci jim to říct a chci je chránit, ale bude mi to vůbec k něčemu? Jsem si zcela jistá, že náš otec dělá horší zvěrstva. Na druhou stranu je to moje pokrevní rodina a komu jinému bych měla věřit, než jim? Holkám dochází, že nejspíš odpověď znát nechtějí, a tak netrvají na tom, abych jim to řekla.

"Co znamenalo to gesto?" Vstupuje do ringu Sofi s touhle otázkou a já se trochu zasmála. Obě dvě jsou chytré a všímavé.

"Dneska tu bude spousta lidí." Říkám a holky přikyvují, kdy se společně zastavujeme před dveřmi, které vedou do budovy. "A jsou tu věci a obchod, který není zas tak jednoduchý. Nespočet hajzlů se pokouší dostat k nám a občas by pro to udělali cokoliv." Přejíždím pohledem z jejich obou obličejů. "A i když se to pokoušíme hodně eliminovat, tak se někdy stejně najdou lidi, kteří se nechají natahat za nos od policajtů, takže nám sem chodí i práskači. A ty my potřebujeme nějmíň." Pokouším se to říct alespoň trochu s ohledem a pomaleji k holkám, protože vím že budou potřebovat víc času na to, to zpracovat.

Vidím na jejich výrazech, že se mě chtějí znovu zeptat, odkud jsou ty peníze ale ani jedna z nich to nechce slyšet nahlas. Když jsou obě ale pořád potichu, tak vcházíme do haly, ve které už j všechno připravené ze včera a spousta lidí tu pracuje. Holky dál nemluví a i přes to, že to většinou preferuji, tak jsem z toho teď nervózní.

"Chodí to tady tak, že většinou venku čekají lidi na komparz, tanečnice a podobně, já je zkontroluju kolik jim je, odevzdají mi telefon a dnes budu kontrolovat i to, co u sebe mají, abychom toho práskače našli - může jich být i víc. Mezitím dorazí kluci, ale práci s tímhle mám já. Ale dneska nikam nemusí jet a já mám pocit že dorazí dřív, ale to vůbec nevadí a alespoň nebude takový stres z času." Sděluji holkám, když jim ukazuji, kam si můžou položit věci. Trochu se mi u toho motá jazyk a neumím složit pořádnou větu. Že bych z nich byla nervózní? To se stává hodně zřídka. Přijeli jsme z druhé strany hned sem, ale u druhého vchodu jsem si všimla hloučku lidí, kteří už dorazili.

Je tu takové zázemí pro nás všechny, ale máme to trochu rozdělené od lidí "z venku", aby kluci mohli být sami sebou a hlavně si tu nechat věci bez toho, aniž by museli myslet na to jestli jim tady někdo něco vezme.

Proč pořád mlčí?

"A než se to tu začne plnit." Podávám každé z nich červenou pásku. "Kdyby něco tak jsem tady a kdybyste mě nemohli najít, tak holky s fialovou na rameni vám s čímkoliv pomůžou." Usmála jsem se a dávám jim to proto, aby je poznala jak ochranka tak všichni okolo na setu.

"Mám nápad." Nakonec vychází ze Sofi a já se na ní podívala. Když mi to říká, tak jsem dokonce i hrdá na to, že jí to napadlo - očividně jsme z jedné krve a jestli tohle vyjde, tak jim musím opravdu víc věřit.