Different Life

32. Mluv se mnou

Uběhlo několik dní od toho osudného incidentu, který se stal po mém návratu z věznice a já na sobě cítím, že jsem čím dál tím víc nepříjemná. "Podle toho jak se tváříš, tak jste si furt nepromluvili." Říká Filip s pobaveným výrazem, když přijíždíme na místo které je hodně daleko od jakékoliv civilizace. Nesmíme jet za tmy, abychom nepřitahovali tak moc pozornosti světly na autě ale na druhou stranu taky ne za světla, abychom nebyli moc vidět. Teď je tak akorát čas na to, abychom tu něco převzali, nechali to dát zakopat do připravené jámy a můžeme jet zpátky.

"Nebyl čas." Nejraději bych řekla, že každou vteřinu dne obětuji našemu plánu, který je zas neskutečně náročný, ale nikdy si nemůžeme být jistí že nás v autě nikdo neposlouchá. Filip ale moc dobře ví, o čem mluvím. "Dělaj si prdel?" Ptám se, když vidím že místo které jsme si označili a vůbec nic se tu nedělo a není připravené.

"Klid, počkáme ještě 15 minut, mohlo se stát cokoliv." Říká mi Filip a musím říct že má pravdu s tím, že jsem fakt nepříjemná.

Po dalších 20 minutách ale ztrácím nervy a vystupuji ven z vyhřátého auta. "Co děláš?" Ptá se mě Filip, který se zadkem opírá o auto a má v puse cigaretu, kterou si připaluje.

"Nebudu na nikoho čekat ani o minutu dýl, očividně se jim sem nechtělo a vyjebali s náma - jednoduchý." Oznamuji mu, když si z ruky sundavám gumičkou a zaplétám si drdol. Z kufru auta pod podložkou lovím skládací lopatu a dávám se do práce. Tohle přesně potřebuju, potřebuju si někde vybít tu zlost a frustraci a fyzicky to ze sebe dostat.

"Nebudeš tady kopat posranou díru, máme na to lidi." Pobaveně si odfrknul Filip a nevím proč, ale už jen jeho přítomnost mě vytáčí.

"Že zrovna ty to nemůžeš pochopit, do prdele." Říkám mu naštvaně a není to tak, že bych byla naštvaná přímo na něj, ale spíš se neumím krotit v posledních pár dnech a moje nálada zasahuje všechny okolo.

"Co tentokrát?" Ptá se mě, ale ze svého místa se ani nehnul. Má na sobě světle hnědou mikinu a na hlavě kapuci, protože začíná trochu poprchávat. Super.

"Vysrali se na nás a kdybysme si to nezkontrolovali, tak to sem prostě přivezeme, tady nebude nic připravenýho a budeme s tim muset odjet v autě - jednoduchý. Je to jen další menší záminka k tomu, aby nás k něčemu odhalili a na to by se nabalovala spousta dalších sraček. Nemůžeš sedět jen nahoře a čumět, jak lidi to dělaj za tebe - a ty to moc dobře víš." Říkám mu, když dokouřil svojí cigaretu, kdy její filtr několikrát mačká a vkládá ho zpět do krabičky, aby tu po nás nic nezbylo. "Tak si vezmi tu zkurvenou lopatu a kopej." Vydávám ze sebe, zatímco se pokouším odvést kus práce. Filip nic dalšího neříká, bere si další lopatu a pomáhá mi vykopat jámu, která musí být dost hluboká na to, aby se do ní dalo schovat pár věcí a aby to nešlo jen tak vyhrabat.

"Jsi hrozně na pěst a už mě tim sereš a to nejsem jedinej." Vychází z něj po 15 minutách intenzivního kopání a já na to nic neříkám. Vím to. Jsem celá zpocená a i přes to, že je chladno a trochu prší, tak jsem si mikinu hodila na zadní sedačky v autě a jsem tu jen v tričku. "Chováš se jako nevypočítavej magor." Říká a já se trochu zasmála.

"To mi říkáš ty?" Ptám se ho, ale odpověď od něj nečekám. Až teď mi to došlo. "Takže ani jeden z nich nemá ty koule na to, aby mi to řekl a poslali tebe?" Zasmála jsem se ale vím, že je to pravda.

"Divíš se jim? Ondrovi si slušně naložila i na tréninku." Trochu se zasmál a je to trochu vtipné, že mají ze mě strach ale na druhou stranu bych se měla přestat tak chovat. Jsou to jediní lidé okolo mě, co mě mají opravdu rádi a trávíme spolu každou chvilku - a to jak pracovní tak i osobní. "Vlastně jsem byl poslanej napospas, protože jsem o dvě hlavy vyšší než ty a všichni usoudili, že jsem jedinej kdo by tě přepral - případně zalehl." Samozřejmě, že mě to hlavně štve, ale když sama vím, že jsem nesnesitelná, tak mám ráda když to umí Filip trochu zlehčit a udělat si z toho srandu.