Different Life

10. Protože chci

Ráno se budím dřív než potetovaný kluk ležící vedle mě a podle ticha v domě si myslím, že dřív jak všichni ostatní. Není se ale čemu divit, protože kluci jsou vždycky vzhůru až do rána a pak přes den dospávají. Já jsem včera odpadla jako první, a tak jsem vzhůru jako první.

Vedle mě spí rozvalený Kuba, ze kterého cítím alkohol a cigarety, což mi ale vůbec nevadí. Jeho hrudník je odkrytý a já si vychutnávám pohled na jeho potetovanou kůži. Tohle je úplně jiný pohled než na Filipa a při pohledu na tohle spící hovado se ve mně úplně probudí fyzická touha s ním trávit čas. Je jedno, jestli v posteli, v autě, v kterýkoliv jiný místnosti ať už je plná lidí nebo ne, jednoduše s ním chci trávit čas. Už na první pohled zaujme úplně každýho a já jsem měla to štěstí, že jsem ho mohla poznat, jaký je uvnitř.

I přes tohle všechno se od něj z postele ale pomalu sunu pryč, abych ho nevzbudila a ještě předtím, než se odsud vyplížím otevírám větrání na jednom z oken, aby se mu lépe spalo. Při odchodu si beru jedno z jeho triček, které je přehozené přes menší gauč vedle dveří a odcházím do svého pokoje. Tady se převlékám z trička ve kterém jsem spala, do spodního prádla, na které si oblékám Kubovo tričko a k tomu kraťasy. Napřed si dojdu pro něco k pití a potom se kdyžtak vrátím pro věci které budu potřebovat k práci.

Když ale scházím dolu ze schodů, tak vidím Filipa, který má na stole nataženou ruku a na ní má položenou hlavu. Jelikož vedle jeho hlavy vidím nedopitou lahev a hlavně nedošňupnutou lajnu bílé krystalické látky, tak se mi na zlomek vteřiny zastavuje srdce. Proto k němu rychle přecházím a když při mém dotyku na jeho krk reaguje nesouhlasným zabručením, tak se mi trochu ulevuje.

"Fili." Říkám potichu a on znovu jen zamručel. "Pojď, musíme do postele." Pokouším se mu zvednout hlavu, ale jelikož je jeho tělo bezvládné, tak to není ten nejlehčí úkol.

"Spolu?" Otevírá na mě jedno oko a u toho se opile usmívá.

"Ty víš, že to ti nevyjde." Zasmála jsem se a když už vidím, že je alespoň trošku při smyslech, tak toho využívám a pokouším se ho dostat co nejdál od stolu.

"Já vim, na to ti nejsem dost dobrej, jako tady pán." Poslední tři slova říká ironicky a já se musela zasmát. Tenhle kluk? Tenhle kluk, který má holek tolik jak na běžícím páse na mě bude hrát nějakou emoční hru? "Den zpátky jsem ti byl ještě po večerech dobrej, ale teď už tu máme Kubíka a chudák Filípek neexistuje." Říká mi a  i když to takhle já nevidím, tak jsem si jistá, že zrovna on mi v tomhle říká pravdu přesně tak, jak to vidí on. Za doprovodu jeho stěžování si se mi ale daří ho zvednout ze židle a za neustále podpírání mou osobou se pomalu dostáváme ke schodům.

"Nedělej tu na mě chudinku, máš dva metry, hezký tělo a když se zrovna nechováš jako debil, tak ti to i myslí. Ty můžeš mít kteroukoliv holku, na kterou si ukážeš." Pokouším se pohladit jeho ego a to hlavně proto, aby se mnou po cestě do postele spolupracoval.

"Ty si mi právě řekla, že jsem hloupej?" Se svraštěným obočím na mě kouká a zastavuje se. Sakra, opačná reakce než kterou jsem chtěla.

"Neřekla, řekla jsem jen, že se častěji chováš jako debil, namísto hodnýho kluka." Obhajuji svou odpověď a i když mu to chvilku trvá, tak nakonec přikyvuje, tudíž se mnou souhlasí.

"To je pravda." Dodává, zatímco bereme schod po schodu, abychom se dostali do 1. patra nad zemí. Filip se o mě hodně opírá a já v pár chvilkách nevím, jestli vůbec zvládnu nápor jeho obrovského těla na moje rozespalé nohy, ale naštěstí jsem všechno ustála. "Každou ale mít nemůžu." Dodává, když se pomalu společně potácíme chodbou. Kurva, proč musí mít pokoj až na konci týhle posraný chodby?