Different Life

19. Ten nejlepší výběr

Celý den jsme trávili na natáčení a i když jsem tomu na první dobrou nevěřila, tak všichni kluci se odebrali do svých pokojů a šli odpočívat, protože to dnes byl fakt náročný pracovní den.

Já stojím na terase ale tentokrát ne s Andrem, protože ten na noc odjel za svojí budoucí manželkou a holkama, ale s Kubou. "Díky za ten dnešek, zase si to vymyslela skvěle." Slyším ho a s překvapeným výrazem se na něj otáčím.

"Co si to právě řekl?" Zvedám na něj jedno obočí a on se zasmál. Tohle nikdy neříká nahlas, jednoduše nikdy.

"Ty to jenom chceš slyšet znovu, žejo?" Ptá se mě s jeho standardním úsměvem a má mě přečtenou naprosto skvěle. Mezi palcem a ukazováčkem pravé ruky svírá napůl vykouřené brko a já jsem vyšpulila pusu, aby mi dal potáhnout taky.

Kuba jen nesouhlasně zavrtěl hlavou a při tom z balkonu kouká na svítící město. Tak, jako on má přečtenou mě, tak já mám i jeho. "Prosím." Říkám potichu a vidím tu jiskru v jeho očích, která zmizí opravdu málokdy - nechal by se prosit klidně celé dny, miluje to. Nechává mě potáhnout téhle látky, se kterou dokáže relaxovat a já jsem víc než spokojená.

"Děkuju za ten dnešek." Říká znovu, ale trochu potišeji a já se usmála. Tenhle bastard mi tu pomalu měkne před očima! "Ne, ale opravdu. J.J. se s námi sice baví ale málokdy nám dává tipy, a když už dá, tak je to tobě. Proč si tam ale jela sama?" Ptá se mě Kuba, když si potahuje z poslední látky, která jeho brko obsahuje.

Ráno jsem chytila rapl, tak jsem vzala holky tam, abych je nemusela brát tam, kde se ty drogy vyrábí. "Tak se to seběhlo." Říkám tu největší blbost, která mě napadla a hned jak to slyším nahlas, tak tomu nevěřím ani já sama. Kuba tímhle poznává, že jsem mu nechtěla říct pravdu z nějakého důvodu, a proto se mě nevyptává a nechává mě se svými myšlenkami. "Měl si pravdu." Dodala jsem a teď vidím, jak zbystřil on.

On tohle má rád stejně, jako když mně někdo poděkuje. "Holky by nedaly pokoj a pořád měly blbý kecy, že jim o sobě nic neřeknu a já jsem to prostě nevydržela a vzala jsem je tam. Nechtěla jsem toho říct moc ale něco přeci jo, já vím, byla to blbost. Nebo ne, já vlastně vůbec nevím." Říkám mu a Kuba mě chytá okolo ramenou. "Kluky pošlu do prdele, řeknu jim to narovinu, nemám strach o to, že byste se o sebe sami nepostarali, ale tohle, já nevím. Jsou to moje sestry a já nechci aby se do tohohle dostali." Vysvětluji mu.

"Kdyby ty si poslouchala ostatní, kde by si teď byla?" Ptá se mě na dost důležitou otázku.

"Nikde, seděla bych doma." Cítím jak z jeho těla vychází teplo.

"Změnilo tvůj názor a pohled na cokoliv, když ti do toho rodiče a všichni okolo kecali?" Vyslovuje další otázku.

"Ne." Odpovídám mu, ale teď můj mozek nejspíš vypnul, protože nevím co tím chce říct. A diví se tomu vůbec někdo? Být s tímhle klukem v jedné místnosti, nebo na jednom místě, kde jsme jen my dva - myšlenky mám úplně někde jinde. "Nechápu ale, co si mi tím chtěl naznačit."

"Ať ti kdokoliv říkal cokoliv, tak si stejně poslouchala jen to, co si myslíš ty." Říká mi, zatímco oba dva koukáme do tmy, která se před námi rozléhá.

"Když jim ale tohle ukážu, tak to bude moje chyba, jestli se jim něco stane." Odpovídám mu a Kuba zavrtěl hlavou.

"Musíš je nechat dělat co chtějí ony, můžeš jen přihlížet, když se jim něco nepovede a pomoct jim když budou chtít, ale zbytek je na nich, Eli." Říká mi a po vyslovení mého jména neříkám už vůbec nic. Jeho hlubší hlas bez žádných úprav, zlatých zubů nebo čehokoliv dalšího, jen jeho přírodní hlas a z pusy vychází moje jméno. Jméno, který jsem si za poslední dobu oblíbila a když to říká on, tak se tomu nemůžu víc bránit.