Different Life

21. Dnes nepracuju

Je to 10 dní, co u nás holky zůstaly, ale teď se musíme vrátit zpátky do práce a oni k povinnostem, co mají doma, takže je společně s Kubou vezeme zpátky k našim rodičům.

Možná je to náhoda a možná taky ne, ale s Kubou pocházíme ze stejného města. Jsem mladší, než on zhruba o 5 let a v tomhle městě jsme se taky poznali. Byla jsem u nich na koncertě a tam se to všechno seběhlo.

Znám to tady jako svoje boty a on taky, takže si nemusíme vysvětlovat kde co je. Pamatuji si, kde dřív bydlel, ale ten byt už dávno prodali, a nedivím se jim. Nechtěla bych bydlet a vracet se na místo, kde mě můj vlastní táta mlátil a to i mojí mámu. Kuba koupil svojí mamce luxusní byt s bazénem, posilovnou a recepcí otevřenou 24 hodin denně. Je to pořád v centru města, protože to mají rádi, takže je odsud všechno kousek.

Projíždíme naším společným rodným městem a po celou dobu cesty má Kuba ruku na mém stehně. Nevím, co se stalo s tím necitelným klukem, ale vzhledem k tomu, čím jsme si prošli - my dva spolu, se mi tohle víc než líbí.

Kuba staví na benzinové pumpě, abychom natankovali a holky jsou pořád s námi. Už jen chvilku, a budeme tu jen my dva - kdy se tohle vůbec stalo? "Vystup z toho auta a jdi se s nima vyfotit." Říkám se smíchem, protože vím, že nesnáší když mu někdo říká co má dělat. Pár lidí ihned poznává jeho auto a já se na něj otáčím.

"Všimla sis, že teď nepracuju?" Kouká na mě zamyšleně a já se znovu usmála.

"Nedělej." Zasmála jsem se a vystupuji z místa spolujezdce a tankuji do plné nádrže. Kdybychom byli ve větším městě, jako je třeba Praha, tak si jsem jistá že si nás spousta lidí ani nevšimne, ale jeho výrazné auto v tomhle ne moc velkém městě je do očí bijící.

Než odcházím zaplatit za tankování, tak vidím, že se Kuba otáčí dozadu na holky, které mu něco říkají. Jelikož nejsem posraný odezírač ze rtů, tak vůbec netuším, o čem se baví, ale očividně čekaly na to, až vystoupím z auta aby mu to mohly říct. Jdu tedy k místu řidiče a otevírám Kubovy dveře od jeho sedadla a on mi věnoval nepříjemný pohled "Nebudete se o mě bavit, když nejsem v autě." Zasmála jsem se. Kuba vystupuje z auta a fotí se s pár fanoušky, kteří jsou za to více než šťastní a potom se vydáváme zpátky na cestu, která zabere už jen pár desítek minut.

"Je to taková diktátorka, viď?" Směje se Sofi za mnou a tenhle dotaz byl mířený ke Kubovi.

"Hele, vy tři jste se nějak moc skamarádili, ne?" Zamračila jsem se na ně a Kubovi hraje na obličeji úsměv. Je to ten typ úsměvu, když mu v mysli hraje myšlenka něčeho, co se mu líbí - každý takový úsměv má.

"Co koukáš?" Ptá se mě, když vidí jak ho sleduji. Mám pocit, jako bychom měli chvilku normální život, mohli si jen tak jezdit po městě a neřešit to, kdo nás zrovna dnes chce zabít a kdo nám jde po krku. Mám tenhle stres a napětí ráda, ale i přes to mě málokdy napadne myšlenka, že lidi co nemusí řešit tyhle věci na denním pořádku, tak mají sice jednodušší, ale vlastně nudný.

"Když ještě bydlela Eli s námi, tak plavala a dost dobře, vyhrávala často závody!" Slyším svojí mladší sestru ze zadních sedaček a dnes mám chuť jí praštit už minimálně po šesté - a to jen za tuhle cestu.

"Tak to kecáš, nevěřim, že tahle někdy závodně plavala!" Směje se Kuba tomu, co mu o mně vypráví moje sestry a ze mě vyšel upřímný smích.

"Co si to řekl?" Směji se a na jeho obličeji vidím smích. Při pohledu na něj se zvuky okolo mě rozmazávají a jsou nepoznatelné. Vnímám jen jeho sluneční brýle, které stály majlant, perfektně rovné bílé zuby, potetovaný obličej a pár slunečních paprsků, které procházejí skrz čelní sklo.