Different Life

29. Máš svatou trpělivost

Hlava se mi točí a mám pocit, že se pozvracím. Uklidni se, dýchej a začni přemýšlet jako dospělý jedinec. Tak jo, co budu dělat? Mám něco rozbít a začít křičet? Ne, musím zachovat klid, nesmí mě nic rozhodit. Filip přede mnou jen stojí a kouká. Má dva metry a zrovna neví, jak se má zachovat. Jsem ale ráda, že mě nechce objímat, sahat na mě nebo mi dokonce něco rozmlouvat. Potřebuju pravdu. "Tak jo." Říkám si sama pro sebe nahlas. Musím se uklidnit.

Koukám se na svoje hodinky ale z ručiček teď neumím přečíst ani jednu číslici - jsem až moc ve stresu. Když neumím určit kolik je hodin, tak sahám po svém telefonu, na kterém koukám na digitální čas. "Kdy máme poradu?" Ptám se Filipa, jakoby se nic nestalo.

"Za dvě hodiny přesně." Sděluje mi a já přikývla. Fajn, dobře. Nebreč, věděla jsi to a bylo ti to jasné. Bylo ti to jedno a jedno ti to taky je. Uklidni se. Chci odejít někam pryč, ale předtím se otáčím k Filipovi. Nesmím odejít ven, protože pak dám průchod svým emocím a to nechci.

"Jdu si dát hodně dlouhou sprchu abych smyla ten pach věznice, potom se převlíknu a budu u sebe v pracovně - musím si projít podklady." Oznamuji Filipovi a říkám to nahlas spíš proto, abych si to já sama urovnala v hlavě věděla, co budu dělat. Chci odejít ale i přes můj hraný nezájem nad tím přemýšlím.

"Můžu ti vnutit svůj názor?" Ptá se mě Filip opatrně, ale přes to sebejistě.

"Do toho." Přikývla jsem a vlastně to slyšet chci, ale teď o tom sama nezvládnu mluvit. Byla bych až moc sprostá a vtáhla bych do toho až moc pocitů.

"Vyříkejte si to, řekni mu co tě sere a mrzí a co já vim co ještě. Je to nepříjemný ale pokud to zamluvíte tak to bude jen horší." Říká mi dvě jednoduché věty a já na něj koukám. Má pravdu a já to vím, ale nedokážu mu to teď odpustit ani s ním mluvit.

"Potřebuju teď jen trochu času. Budou mi muset stačit ty dvě hodiny před poradou." Říkám mu a nechci to víc rozvádět, protože je dost možný že bych se rozbrečela. Moje změna nálad během posledních pár minut je následkem toho, v jakém neustálém stresu jsem. "Musím to jen zpracovat, abych pak neřekla nic špatného." Potlačuji pocit smutku a koukám na Filipa. Teď je ten čas, kdy bych chtěla obejmout, protože jinak se tu hystericky rozbrečím.

"Bez těhle sraček by byl život nudnej." Říká mi, když si mě přitahuje do obětí. Já nic nenamítám a jen před ním stojím. "Klidně na něj křič." Dává mi pusu do vlasů a já se zhluboka nadechla. Klid. Po pár dalších vteřinách Filipa nazpět objímám a cítím, jak se mi oči zaplňují vodou.

"Má jediný štěstí, že jsi jeho nejlepší kamarád - měl by za tebe být vděčnej." Říkám mu a svůj obličej zarývám do měkoučké mikiny, kterou má na sobě. Nejspíš jí bude mít špinavou od mé řasenky, ale to je poslední věc, která mi teď vadí. Nastává chvíle ticha, která mi ale nevadí, protože klid v místnosti s ním mě trochu uklidňuje. "Můžu ti zase vnutit já svůj názor?" Ptám se ho, u čehož mě pomalu hladí po zádech. Umí být i hodný kluk, když jde do tuhého.

"Do toho." Odpovídá mi shodně, jako já předtím.

"Vysvětlíš mu, aby mě teď nechal? Jen před tou poradou posranou, potřebu se zaměřit na to a nechci to řešit, opravdu ne. Mě ale neposlechne a je mi jasný, že až přijede tak bude trvat na tom, že se mnou chce mluvit." Říkám mu a cítím další pusu ve vlasech.

"I když s tim nesouhlasim tak to zařídim, ale ty mi na oplátku slib, že si to vyříkáte a i když ne dneska, tak co nejdřív." Říká mi a i když se mi to nelíbí, tak musím přiznat že má pravdu.