Different Life

22. Co, prosím?

Kuba o schůzce se svojí sestrou moc nemluvil, a tak jsem ho do toho nenutila a nechám ho, až se rozpovídá on sám. Teď už jsme po večeři s jeho mamkou, kterou jsme si dali ve městě a Kuba zrovna venku telefonuje. Nepřijde mi to nijak otravné ani nic jiného, prostě musí pracovat - chápu to.

"Takže vy dva spolu chodíte?" Ptá se mě Kubova mamka na přímo a mě to překvapuje. Jsem ale ráda, že jde hned k jádru věci. Alespoň vím, po kom to Kuba má.

"Já sama nevím, zatím asi ne. Nějak jsme to neřešili - zatím."  Odpovídám hodně neurčitě a ona se na mě zamračila.

"A odkud se vůbec znáte?" Ptá se mě, ale teď už mi to přijde spíš podezíravé. Na jednu stranu se jí nedivím, protože je to její syn a k tomu má tolik peněz, že by po něm skočil každý - a o tom jeho vzhledu se ani nebudu bavit.

"Známe se odsud, několik let už s kluky bydlím, takže je to nějaká doba."Odpovídám na její otázku a nevím proč, ale nemám z tohohle rozhovoru zatím dobrý pocit.

"Proboha, to jsi ty? Já jsem blbá, vůbec mi to nedošlo!" Najednou se její obličej plný nejistoty mění na výraz s úsměvem a já hned cítím změnu atmosféry mezi námi k lepšímu. "Vůbec jsem netušila, že jsi to ty, zlatíčko. Žila jsem v dojmu, že někdo kdo s nimi bydlí v jednom domě bude také počmáraný od čela až po paty." Směje se a já v její poznámce nevidím nic špatného, protože je to pravda.

"Možná dvakrát už jsme se viděly, ale byl to hrozný fofr, a hlavně jsme tu byli se všemi kluky." Připomínám jí, že už jsme se určitě musely potkat.

"Tak to je dost možné, ale když je tu ta celá vaše skvadra, tak se pokouším věnovat nejvíc Jakubovi, protože ten sem sám nepřijel snad od té doby, co se odstěhoval. Neměla jsem vůbec tušení, že už tenkrát si to byla ty." I když je tenhle fakt trochu smutný, tak se stejně usmívá. "Počkej a to mi jako chceš říct, že vy dva spolu nechodíte?" Kouká se na mě tázavě a já se zasmála.

"Ne, a nemám ponětí, jestli někdy budeme." Usmála jsem se na ni nazpátek. Je zvláštní o tomhle mluvit nahlas a říct tuhle větu někomu dalšímu, než jsem já sama, ale ptala se a je to jeho máma, která by obětoval všechno - té musím říct pravdu.

"Je to s ním náročný, že ano?" Ptá se mě na rovinu a já bez zamyšlení přikývla hlavou. Kurva náročný. "Trvalo mu to dlouho, než se změnil k lepšímu. A i když to přes jeho vzhled a občasný vyjadřování nevypadá, tak je rozumnější po tom, čím si prošel - my oba." Au, to muselo být určitě náročnější říct nahlas, než to moje ubohé: Nemám ponětí, jestli někdy budeme. "Ale to ho samozřejmě z ničeho neomlouvá." Usmála se na mě.

Nemám ponětí, jestli jeho mamka ví o tom, co Kuba doopravdy dělá, ale mám takové silné tušení, že ne. Musí jí být ale tak trochu jasné, že se něco děje i vedle, protože není blbá a ví, že to auta a všechno ostatní zadarmo nebylo. "Já vím, že potřebuje čas, to už jsem se u něj naučila. Každý máme něco." Usmála jsem se na ní zpátky a společně jdeme pomalu po chodníku.

"Je ti jasné, že stejně všichni čekáme jen na to, až se to mezi vámi stane?" Směje se na mě zpátky a já se na ní podívala. Co, prosím? "Neříkej mi, že jsi z toho překvapená." Znovu se zasmála a já nic neříkám. To kurva jsem! "Ten o tobě vypráví od prvního dne, kdy tě viděl, prosímtě. Měl sice nějaká období, kdy se choval jako naprostý debil ale teď mi přijde, že už má trochu rozumu." Usmívá se jeho mamka a když vidí, že Kuba už přichází od auta, tak nic dalšího neříká.

Chci vědět víc, všechny detaily a úplně všechno, co o mně řekl, ale nechci se vyptávat a hlavně nechci, aby někdo věděl že mi na tom záleží. Není to tak, že bych se cítila špatně, co si o mně ostatní lidi myslí - ať si myslí co chtějí, ale od kluků jsem se naučila, že osobní věci a pocity si musíme před ostatními chránit, a tak to potom aplikuju úplně všude.