Different Life

14. Jedu domů

Jelikož je dnes pro nás další "pracovní" den a včera jsme měli na polehávání času víc, než dost, tak se ráno v 7 hodin všichni scházíme u snídaně. Dnešní den bude dlouhý, a tak se potřebujeme všichni ráno potkat.

Pokládám na stůl křupínky, které kluci nejčastěji snídají společně s mlékem a každému podávám nádobí a příbor. Kluci se na mě až do posledního mračí a já se zasmála. "Co čumíte? Já mám teda hlad, vy ne?" Ptám se jich se smíchem, když si k nim konečně sedám.

"Není to past? Něco jsme provedli?" Mračí se na mě Ondra a já se začala smát.

"Děláte, jak kdybych na vás neustále byla nepříjemná." Aleks se nadechuje a chce něco říct, ale Filip do něj strká loktem.

"Je to past, neříkej že je - dostaneme po hubě." Říká mu potichu ale stejně to celý stůl slyší a všichni jsme se začali smát. Není to od Filipa nic špatného a tohle ráno mi naopak přijde jako jedno z lepších. Už jen od jeho pohledu a stylu, jakým se mnou mluví je mi jasné, že si ze včerejší noci něco pamatuje. Co mě na tom ale překvapuje nejvíc, tak je to, že mi přijde že to co jsem mu řekla respektuje - ale kdo ví jak dlouho mu to vydrží.

"Musím si něco vyřídit, takže přijedu až někdy po obědě, takže potřebuju abyste do tý doby přežili." Zasmála jsem se a kluci se znovu sborově zamračili. "Na vás po ránu koukat je normálně za trest." Směji se a otázka kam jedu a proč je tak moc hlasitá, že jí nemusím ani říkat nahlas.

"A-" Chce zlehka začít Ondra a to mě rozesmálo.

"Probůh, nebudu vás tyranizovat dlouho. Musím zajet za rodiči a napadlo mě, že když máme v následujících dnech tolik práce a starostí, že bych mohla někoho přivést na pomoc. Někoho komu můžeme věřit a opravdu nám pomůže." Koukám na kluky a ti se začali smát. "Jste nesnesitelní a jelikož přijede víc lidí, tak bych tady taky někomu mohla ublížit." Směju se ale kluci moc dobře ví, že je to pravda.

Ví, proč to říkám nahlas - protože i když je to někdo z rodiny, tak to chci mít odhlasované. Kluci to chápou a všichni souhlasně zvedají ruku, kdy poslední z nich je Kuba, který to celé potvrzuje. Super, dnes už jen přežít a vydržet ten "rodinný" oběd.

***

Koukám, jak se za mnou zavírá brána na příjezdové cestě a už definitivně nemám jak utéct. Svoje rodiče mám ráda, a sourozence ještě víc, ale ty jejich vyčítavé pohledy mě vždycky ubíjí. Své auto parkuji před vchodem - pro jistotu, kdybych náhodou chtěla rychle odjet. Když vypínám motor, tak ještě kontroluji svůj telefon, kde mám minimálně 40 upozornění, které ještě dnes musím vyřešit. "Do prdele." Říkám si sama pro sebe a mezi tou sumou zpráv a různých úkolů hledám jediné jméno. Samozřejmě, že by mi napsal, byla bych naštvaná, kdyby ne. Jeden jedinej člověk kterýho znám, co nenapíše nikomu sám a první.

Kubajz💎 : Napiš mi, až dorazíš (09:47)

Kubajz💎 : Jedeme s klukama do studia, kdyby něco hořelo, tak mi zavolej🐒 (10:03)

Kubajz💎 : Nahrávání jde samo, asi tu budeme až do večera 🥷🏻 (10:59)

JÁ: Super, nebudu vás rušit. Jsem na místě a doufám že odsud brzy odjedu. Pozdravuj kluky! (11:13)

JÁ: ❤️ (11:13)

Včera večer při mém procitnutí jsem si vyměnila se sestrami několik zpráv a došlo mi, že dneska opravdu musím dorazit a pokud se poštěstí, tak by mohli odjet se mnou.