Different Life

20. Protože jsi moje

Zhruba další hodinu se s Kubou snažíme něco vytvořit na papír a musím říct, že se nám to docela daří. Momentálně jsme na balkóně, protože si chtěl zakouřit a já jsem šla s ním. Je sice pozdě, ale pořád jsme vzhůru a před chvilkou jsem viděla někoho uvnitř, kdo nejspíš nemůže spát, jak si šel sednout do obýváku. Není to tady nic neobvyklého a i v tom tady existuje systém. Pokud chce být někdo sám, tak je u sebe v pokoji, a pokud nechce být sám se svýma myšlenkama, tak přijde sem do společnýho prostoru. Prvních několik měsíců, když se sem nastěhovala jsem tu prakticky trávila každou noc, protože jsem nezvládla být sama se sebou. Ne, že by to teď úplně zmizelo, ale je to o trochu lepší. 

"A mimochodem, co má tohle znamenat?" Ukazuji mu svůj prostředníček, na kterém nosím prstýnek s jeho iniciály. "To sis mě vážně označkoval?" Ptám se ho udiveně se smíchem, když spolu stojíme na terase. Konečně mezi námi panuje trochu hravá nálada a já si to musím užít, než se zase začneme hádat. 

"Takže to víš a stejně sis ho nechala." Cigaretu dokouřil a filtr hází do popelníku.

"Promiň, neznám zákony žádných gangů a podobně - nikdy jsem v žádném nebyla." Mračím se na něj. Je to spíš společenství našeho labelu, nenazývala bych nás gangem. 

"Neboj, kdybychom byli v gangu tak už by měl Filip dávno kulku mezi očima." Říká v klidu Kuba a já se překvapením zasmála.

"Proč zrovna on? Ne, že bych s tím nesouhlasila." Zasmála jsem se. Často mě dokáže vytočit, ale stejně to umím i já. 

"Už jen za to, jak se na tebe kouká." Opírá se svým předloktím o zábradlí a já se znovu upřímně zasmála. Jsem ráda, když občas řekne něco takového, i když to bylo takhle morbidní, tak alespoň někdy vidím, že má o mě zájem. "Na nikoho jako jsi ty, se takhle nekouká. "Řekl potichu a já si stoupám těsně vedle něj, a tak mě jednou rukou objímá okolo zad. Ne, okolo ramenou jako to dělají všichni tady, ani nikde jinde, ale okolo zad. Někomu to možná nepřijde, ale na mě je to dost osobní.

"Tím chceš jako říct, že co?" Ptám se ho stejně potichu a on si mě přitiskává na bok k sobě.

"Chceš, abych to řekl nahlas, viď?" Zvedá na mě tázavě jedno obočí a já jen přikyvuji. Prohlížím si jeho obličej, který nasvěcuje měsíc na obloze. Chci, aby to řekl nahlas. Chci od něj slyšet, že si mě váží nebo cokoliv jinýho, a ne jenom, když je pod parou.

"Neumíš to říct, když nejsi pod vlivem, viď?" Vyzývavě se ho zase ptám já a on se zasmál. "Něco jen přeci máme společnýho." Říkám nahlas nevyřčenou pravdu ale on stejně nic dalšího neříká. Co jsem vlastně čekala? Čekala jsem, že to řekne a já budu mít alespoň na chvíli upřímnou radost. Opravdu jsem to čekala.

Místo zlepšení týhle noci přišlo spíš zhoršení. Seru na to, jdu za někým, koho jsem viděla v obýváku. Bez dalšího zájmu se otáčím k odchodu do prosklených dveří, které vedou dovnitř do domu. "Eli?" Slyším za sebou Kubu a ani se na něj nechci otáčet, ale stejně to dělám. Moje tělo je rychlejší než moje myšlení, reaguje na něj hned, jak slyším jeho hlas. 

"Měl by kulku mezi očima, protože jsi moje, je ti to doufám jasný." Říká mi a já se usmála tím nejdebilnějším a nejnaivnějším úsměvem. Cítím se, jako bych byla 15-ti letá holka. Sebevědomě na mě kouká a tentokrát se zadkem opírá o zábradlí. Teď mu ale neodpovídám já a s úsměvem odcházím zpátky do domu.

Moje mladší sestra sedí na gauči a já přelézám opěradlo a sedám si k ní. "Užila sis to dneska?" Usmála jsem se, když si sedám vedle ní do rohu gauče na Filipovo místo. Sedí tu, jakoby nebyly 2 hodiny ráno a nic se nedělo. Něco jí musí trápit v hlavě, jinak by tu nebyla a normálně by spala, jako všichni ostatní.

"Bylo to super, všichni jsou tu naprosto skvělí." Říká mi upřímně a já se usmála. "Co budeme dělat zítra? Znovu budete něco natáčet?" Ptá se mě a já nesouhlasně zavrtěla hlavou.

"Zítra to budou 3 roky, co se zabil Martin, takže ráno jedeme všichni společně na hřbitov a potom nás čeká oběd a potom budeme dělat to, co vždycky." Usmála jsem se na ní. Márty byl zvláštní člověk, ale to je každý z nás. I přes to všechno jaký měl problémy, tak mi pomáhal, když mě přijali mezi sebe a tím, že se zabil jsem byla hodně zasažená. 

"A můžeme jet s vámi?" Ptá se mě moje sestra a já se usmála. 

"To se vůbec nemusíš ptát." Usmála jsem se a dávám jí pusu na čelo. Když čekám, až se Kuba vrátí za námi, tak to moje tělo nezvládá a já se svojí sestrou usínám na gauči. 

***

"Eli." Slyším klučičí hlas a otevírám oči. Vidím Filipa, který drží v náruči mojí spící sestru. "Pojď do postele." Usmál se na mě a vydává se nahoru po schodišti a já ho pomalu následuju. Když přicházíme nahoru, tak Filip pokračuje do dalších pokojů, a já otevírám dveře od toho Kubovo ale nevidím, že by byl v posteli a nic z koupelny také neslyším. Nemám ponětí, co je za den, kolik je hodin a co vlastně teď dělám - jsem neskutečně unavená. 

Když Filip zanechává mojí mladší sestru v pokoji, ve kterém teď pár dní bydlí, tak jsem se na něj zamračila. "Kde je Kuba?" Ptám se ho a Filip potichu zavírá dveře od pokoje.

"Měl nějakou práci." Říká jednoduše a já na něj koukám. Nechci usínat sama. Je to to první, co mě napadá a ne to, kde je. U Kuby tohle není tak neobvyklý, prostě se takhle někdy chová a mizí přes den, po večerech a při kterýchkoliv příležitostech.

"Tak dobrou." Říkám, když chytám kliku od svého pokoje, ale jakoby byla z ledu, protože mi hned projíždí rukou ledová vlna. Tak moc nechci být sama. Ale i přes to jdu přímo do své postele, do které si lehám ze svojí oblíbené strany a místo přikrytí svírám peřinu.

To už jsem tak moc na někom závislá, že sama neumím usnout? Neumím být chvilku sama se sebou?

Chvilku jsem v pokoji sama, ale potom vidím trochu světla z chodby, které se dostává na zdi mého pokoje. Ještě než se stíhám otočit a podívat, kdo to je, tak vidím Filipa, který mě trochu přikryl a potom otevírá dveře na balkón.

Sedá si vedle mojí postele a jeho výškový rozdíl zapříčiňuje to, že má hlavu ve stejné výši, jako já co ležím na posteli. Mezi rty si dává perfektně ubalené brko a čeká, až mu ho připálím. Dělá to takhle vždycky, protože mě do ničeho nenutí a nechává rozhodnutí na mně.

Já Filipovi jointa připaluji a otáčím se k němu. I když si to často neuvědomuji, tak i tenhle kluk mě zná hodně dobře. V poslední době spolu vlastně trávíme víc času, než dřív, protože tu Kuba dlouhou dobu nebyl a Filip je jeden z mála lidí co mě umí tolerovat. Filip brko roztahuje a po hlubokém nádechu mi ho podává před pusu. Já si následně sedám a dělám to stejné, jako on.

"Tvoje ségry jsou šikovný." Říká Filip, když já vydechuji kouř ven z mých plic.

"Rodiče jejich nadšení ještě nerozdupali úplně, takže jsou docela zapálený a snaží se." Usmála jsem se a zhluboka se nadechuji čerstvého vzduchu.

Následujících pár minut společně sedíme v příjemném tichu a já si užívám to, že v místnosti nemusím být sama.