Different Life

34. Znovu a Znovu

Pomalu otevírám oči a v pokoji kde jsem je černočerná tma. Vidím jen, jak se pod dveřmi svítí, ale nejsem schopná se zvednout. Pokouším se najít svůj telefon, abych se podívala na hodiny ale nemám ponětí, kde zrovna jsem. "Do prdele." Říkám si sama pro sebe, ale vedle mojí postele něco slyším. Co to kurva je? Pokouším se nahmatat vypínač od světla, které je za postelí a nakonec se mi podařilo ho rozsvítit. Vidím Filipa, který spí s hlavou opřenou o noční stolek. Ten se po pár dalších vteřinách světlem budí a prohlídl si mě.

"Probůh." Rychle se zvedá a u toho se několikrát opřel o postel. Dál si všímám, že mám v ruce zavedenou kanilu a na čele postele visí pytlík s nějakou tekutinou. "To je v pohodě, jsou to jen vitamíny. Nemohli jsme do tebe nic dostat." Ihned mě ujišťuje a já jen přikývla. Filip neví, co má dělat a tak mě jen sleduje a je naprosto v křeči.

"Klid, jsem v pohodě." Zasmála jsem se trošku a on na mě pořád kouká. Je naštvaný, smutný, nebo co to je? Co se děje? Jaký je den a rok, jsem vůbec doma?

"Tohle už nikdy neuděláš." Říká mi. "Je ti to jasný? Tohle už neuděláš." Říká mi vážně a já se pokouším sednout.

"Uklidni se, nic se mi nestalo." Odkrývám se a pokouším se dát svoje nohy na zem, ale je tu kosa jak na Sibiři.

"Byla si mimo skoro 3 dny." Nehnutě na mě kouká a já na něj zvedám hlavu. "Mysleli jsme si, že jsi mrtvá, když jsme přijeli domu." Pomáhá mi se zvednout a já se ho přidržuju, abych neupadla na zem. Nemohla jsem být mimo 3 dny. Filip mi pomáhá odpojit něco na ruce, vlastně ani nevím, co dělá ale já ho nechávám.

"Jsem v pohodě." Usmála jsem se na něj, abych ho ujistila.

"Přestaň už kurva lhát, všechno se tim jen horší." Odpovídá mi napřímo Filip a já ovládám všechno uvnitř sebe, abych se tu nesesypala jak fyzicky, tak psychicky. Od Filipa se nechávám doprovodit do koupelny, co mám v pokoji a prohlížím si ho v zrcadle. Je minimálně o dvě hlavy vyšší, než já a má na sobě jen kraťasy, vypadá, že celou tu dobu nespal a vlasy má rozcuchané. Hůř jak já ale fakt nevypadá, jsem úplně bílá a nevím jestli mi to tak jen přijde, nebo jsem fakt hubenější - nezdravě. Filip mě tu chce nechat, abych měla chvíli soukromí, ale já teď nemůžu zůstat sama.

"Prosím, buď tady." Pošeptala jsem. "Nebylo by to stejně nic novýho, co by si ještě neviděl." Říkám mu popravdě a on mi vychází vstříc a pomáhá mi se učesat a vyčistit si zuby. Možná se mi to jen zdálo, ale mám pocit, že jsem viděla i kousek jeho úsměvu.

Když se dávám s Fílovo pomocí tak nějak dokupy, tak se společně vydáváme do spodního patra, kde na gauči sedí Aleks. Vůbec jsem si neuvědomila, že tady zažívali přesně to, když jsme se stejně strachovali o Filipa, že se předávkoval, nebo několikrát i o Andreho. Chci se tak moc zeptat, jestli se neozval Kuba, ale nemám na to sílu, nemůžu slyšet další ne.

Od kluků jsem dostala zároveň vynadáno, ale jsou spíš rádi, že jsem v pohodě. Zabralo nám pár dalších minut, abych je všechny ujistila že jsem v pohodě. "To, co jsem udělala bylo v tu nejhorší dobu, jsem kráva, vim to a už se to nestane." Říkám, když přicházím do obýváku a jsme tu společně všichni. 

"Každej jsme udělali přešlapy a většinou byly v těch nejhorších časech, hlavní je, že jsi v pohodě." Odpovídá mi Aleks a já čekala spíš to, že mi vynadá.

"Co teď budeme dělat? Máme nějaký postup, nebo cokoliv? Neozvali se za tu dobu, co jsem si dávala šlofíka?" Ptám se kluků, ale nikdo nic neví.

"Musíme čekat, nemůžeme to uspěchat." Odpovídá mi Ondra a kdybych měla víc síly, tak bych si do něj i bouchla. Kde se tohle všechno ve mně bere?