Different Life

25. Kde jsi?!

Dnes se nevydávám za kluky do studia, ale využívám klidu v domě a vrhám se na nějakou práci v pracovně. Mám toho požehnaně a konečně se do toho můžu pořádně ponořit, aniž bych musela každou půl hodinu přerušit svůj myšlenkový pochod.

Stíhám vyřešit spoustu telefonátů, žádostí o rezervace o vystoupení, oficiální koncerty i fakturaci, která náleží na tenhle měsíc a jsem se sebou víc než spokojená. Ani nevím jak se to děje, ale venku už je tma, v této místnosti se svítí příjemnými světly a já mám obě dvě nohy v prapodivné poloze na židli, na které sedím při vyřizování všeho. V pracovně mám zapnuté písničky, které jsou opravdu na minimum ale dodávají mi pocit, že tu nejsem celý den sama.

Slyším, že se něco před domem děje a už dokážu specifikovat, čí auto to je. Dle mého poslechu přijíždí Filip, Kuba a Ondra - což jsou přesně ty auta, která tu přes den chyběla. Jsem jako pes, který slyší, když páníček přijede domů. Netrvá to dlouho a já slyším kroky v chodbě, které vedou mým směrem a za nedlouho vidím jak se hýbe klika a mezi dveřmi je Filipova hlava. "Přivezli jsme jídlo." Slyším jeho hluboký hlas a zasmála jsem se.

"Už bylo načase." Dělám si z něj srandu a bez zaváhání se vydávám do kuchyně, kde najednou nikdo není. Kluci se nejspíš šli převléknout a já vidím tři tašky plné jídla na kuchyňské lince. Z ničeho nic cítím jak za mnou někdo stojí a lekám se, protože ten člověk nešel vůbec vidět ani slyšet.

"No dobrý večer." Slyším Kubovo hlas a z jeho intonace cítím, jak se usmívá. Já se jen usmála a využívám toho, že tu nikdo není a otáčím se k němu. Jsem k němu tak moc blízko, že by se mezi nás nevešel ani kus papíru.

"Dobrý." Říkám mu do rtů, než jsem ho políbila.

"Ježišmarja, vy jste táááák sladký!" Slyším Kilienův hlas a ten se před námi zjevuje a široce se usmívá. Nejspíš musel s kluky dnes něco nahrávat, když nás poctil jeho přítomností. Podle jeho úsměvu a naprosto vyklidněné nálady tuším, že už musel něco hulit. 

***

Ze spánku mě vytrhává zvuk vyzvánění mého telefonu. Kdo to kurva je? Zpod vyhřáté peřiny vystrkuji ruku a koukám se na displej telefonu. Ivy? Bez dalšího zamyšlení telefon přijímám a v posteli si sedám. "Poslouchám?" Vychází ze mě.

"Eli." Brečí moje 22 letá sestra a to mě vymršťuje na nohy vedle postele. Bohužel jsem zapomněla, jak moc jsem před spaním hulila, a proto se musím přidržet postele abych sebou nesekla na zem.

"Kde jsi?" V takovýhle situacích hlavně zachovat klid - tak mě to kluci učili, žádný zbytečný otázky. Mezi vzlyky mi diktuje adresu jednoho bytu, který není zas až tak daleko. "Víš, jak se jmenuje někdo z nich?" Ptám se, ale Ivy mi není schopná odpovědět a jen jí slyším, jak se pokouší pořádně nadechnout. "Za chvíli jsem tam, vydrž." Informuju jí.

"Jsem zavřená v koupelně." Šeptá nazpátek a já přikývla.

"Nic se ti nestane, hned jsem tam. Kdyby cokoliv, tak mi hned volej." Dávám jí instrukce a po krátkém pozdravu telefon típám.

Jak můžu v tomhle stavu řídit? Kord když potřebuju jet rychle. Koukám se zpátky do svojí postele a až teď mi dochází, že tady Kuba není. Nemám teď čas na to, ho hledat a přemýšlet, kde asi je. Vlastně mě to ani nepřekvapuje, protože je to tu na denním pořádku, že je někdo z tohohle domu pryč a to i takhle pozdě. Natahuji si tepláky a ze čela postele zvedám Kubovo tričko, které si oblékám bez podprsenky a po cestě ke dveřím si z ramínka ze skříně sundavám jednu z mikin.