Different Life

23. Nerozumím tomu

Večer jsme šli - na nás, brzy spát, asi zhruba tak ve 2 hodiny ráno. Teď je přesně 07:17 a my stojíme u výtahu, kdy mě od parkoviště a Kubova auta dělí jen skleněné dveře. Nevěděli jsme dopředu, že budeme muset vyrazit dnes tak brzy, takže jsme se tu zdrželi vlastně jen chvilku, ale na druhou stranu všeho moc škodí, takže tu nebudeme tak dlouho, abychom si lezli na nervy.

"Jste skvělá, moc děkuju." Usmála jsem se a objímám Kubovo mamku, kdy jí pořádně mačkám. Stojíme v chodbě, zatímco čekáme na Kubu, který si venku vyřizuje hovor.

"Dávej na něj pozor, občas si nevidí do pusy - vlastně oni všichni." Trochu se zasmála a já se na ní usmívám. Prošla si peklem, a ještě má starost o Kubu.

"To se nebojte, dám." Usmála jsem se a chytám madlo od skleněných dveří, které nás oddělují od venkovního vzduchu.

"A Eli?" Oslovuje mě jeho mamka jménem a já se na ní usmála na náznak, že poslouchám. "Vidím, jak se na tebe Kuba kouká." Říká mi a u toho si ho prohlíží, jak se venku věnuje telefonování. A je to v dobrém, nebo ve špatném? "Dlouho se takhle na nikoho nekoukal." Teď už si ale prohlíží mě a i když to tak nevypadá, tak od ní si toho vážím víc, jak od kohokoliv jiného.

Než jí ale stíhám odpovědět, tak se dveře otevírají a stojí v nich potetovaný kluk se slunečními brýlemi na očích a barevnou košilí s krátkým rukávem na hrudníku.

"Díky, mami." Dává Kuba svojí mamce pusu na tvář a u toho se usmál. "Budeme muset vyrazit." Tentokrát už mluví ke mně a já ihned přikyvuji.

Po rozloučení mě chytá Kuba za bedra a jde se mnou k autu, kde mi otevírá dveře u spolujezdce. Co se to s ním děje? Po té, co oba dva nastupujeme a poutáme se, tak vyrážíme na hodinu a půl dlouhou cestu, kde se máme setkat se včera zmíněným chlapem.

"O čem jste se bavili?" Ptá se mě nenápadně Kuba, ale jeho zrak je upnutý na cestu. Tenhle kluk mě snad nepřestane nepřekvapovat.

"Jakube, ty jsi kurva zvědavej?" Ptám se ho se smíchem. On se většinou na takové věci neptá, protože všechno ví a všichni mu hned řeknou, co se děje. Na tuhle otázku se mi ale nechce odpovídat, a proto se jen směje a pořád se věnuje cestě.

Neodpovídám mu záměrně, protože alespoň udržím jeho mysl zaměstnanou přemýšlením nad tím, o čem jsme se asi tak mohli bavit.

Když je ale dalších 10 minut v autě ticho, tak Kuba zastavuje na jednom z "odpočívadel", které jsou po cestě a parkuje tam, kde je nejméně aut. Pár laviček, parkovací místa a hned vedle je rušná silnice, co tu vůbec děláme?

Mlčky vystupuje z auta a otevírá moje dveře, ze kterých já vystupuju. Pokračuje dál od auta a já ho následuji. Když jsme pár metrů od jeho Mercedesu a ostatní lidi jsou v nedohlednu, tak si dává do pusy cigaretu. Co tu kurva děláme?

"Dneska," začíná větu a já si od něj z ruky beru zapalovač a připaluji mu, "nejedeme s ním jen něco vyřešit." Říká mi a mně hned dochází, co jiného s ním jedeme dělat - prostě se ho zbavíme.

Aby to nemusel říkat nahlas, tak já místo své odpovědi kývu souhlasně hlavou. Vždycky se vzájemně informujeme o tom, co vůbec a kam jedeme dělat, a jak to bude probíhat, aby nikdo na místě nebyl překvapený.

"Kdyby došlo na cokoliv, tak stojíme s klukama za tebou, je ti to doufám jasný." Oznamuje mi a já se na něj se zamračením koukám. Co se mu honí v hlavě, když mi tohle musí připomínat? To jsem něco posrala, že mi to musí říkat nahlas?

"Nechápu, co je jinak než minule, že mi to musíš připomínat." Sleduji výraz v jeho obličeji a on na mě kouká s naprostým klidem. Jsem nedočkavá a chci to vědět, chci slyšet o co jde a chci mít přehled o tom, co se děje. Co to má znamenat? "Tohle nesnášíš i ty a nesnáším to taky já, a moc dobře to víš." Sděluji mu a idylická cesta autem a včerejší skvělá nálada se ztratila někde po cestě sem, na tohle osamocené parkoviště. Chci začít křičet, protože mě tenhle potetovaný magor vytáčí doběla, ale musím se krotit a nechovat se jak zvíře utržené z řetězu. Kurva, co to se mnou je?