Different Life

31. Štafeta předána

Vcházím do domu a v předsíni si sundavám promočené boty, z mého oblečení kape voda a já jsem promrzlá snad až na kost. Když vcházím do otevřeného prostoru obýváku tak vidím Filipa, který je rozvalený na gauči. Ten jak slyší někoho dalšího, tak vystrkuje hlavu nad opěradlo a podíval se na mě. Hned jak si mě všímá, tak se z gauče zvedá a jde ke mně.

Mohl to klidně říct, může říct, že mě varoval, že věděl že se tohle stane, nebo že pro mě mohl přijet, ale drží hubu a jen mi pomáhá.

Po tom incidentu, který se stal dnes dopoledne jsem se trochu oklepala, vyspala a pak jsem se chtěl opít ale zároveň jsem nechtěl být v jednom domě jako je Jakub. Andre vyhrál ruletu, kdy na mě musel dávat pozor a teď mě doprovodil až sem nahoru. "Díky." Říká Filip když mě zezadu přidržuje za záda.

"Štafeta jménem Eli předána!" Skoro jsem zavolala a Andre se zasmál. 

"Dobrou, ty raketo." Mává mi a mizí ve schodišti. Na bedrech pořád cítím Filipovu ruku a jsem ráda, že tam je, protože jinak bych se skácela k zemi. Tentokrát jsem na totálně na maděru já a vidím jeho soucitný výraz. "Zkazil úplně všechno." Jenže já Jakubovi nestojím ani za to, aby za mnou přijel. "Jsem totální naivka, Fili. Měla jsem se na všechno vyjebat, přesně jak jsem to měla v plánu na začátku." Říkám mu, když se pořádně opírám o jeho ruku. Vím, že se do něj můžu opřít celou vahou protože nepochybuju o tom, že by mě jednou rukou neudržel. 

"Eli, tohle vůbec není pravda." Oponuje mi Filip a on je teď v posledních dnech jediný, kdo se vůbec odváží o to, aby mi řekl na rovinu co si myslí.

"Jsem kráva, já to vim, kurva. Svěřuju se ti tady s takovýma hovnama." Znovu škytám a mám pocit, že se pozvracím. "Ale já jsem mu to věřila." Přikyvuji a je mi to líto, je mi to kurva líto, že jsem mu věřila nos mezi očima.

Filip už nejspíš ztrácí nervy s tím, že pořád zakopávám o svoje vlastní nohy a bere mě do náruče. "Poprvé za těch několik let se chováš jako typická holka. Už jsem si myslel, že to ani neumíš." Zasmál se a já si zblízka prohlížím jeho obličej.

"To je možná ten problém." Zamýšlím se, ale můj mozek je tak moc pod vlivem alkoholu, že bych nenaťukala ani svůj kód od telefonu.

"Neni, a ty to víš, dělá to z tebe to, jaká jsi. Proto tě všichni okolo tebe mají rádi a mají z tebe respekt. A to je ten důvod proč si nikdo nedovolí s tebou vyjebávat a mluvit zle." Říká Filip a já beru do ruky pár jeho dredů a prohlížím si je.

"Stejně se mnou někdo vyjebal." Ironicky jsem se usmála a každou chvílí mám pocit, že moje duše opustí mé tělo. Filip konečně vychází polovinu schodů, kde už ale stojí Jakub v trenkách. Ten si mě hned přebírá k sobě do náruče a já se zamračila. "Ty si mě prodal!" Ihned se koukám na Filipa a ukazuji na něj prstem. "Ty vysokej hajzle." Mrmlám na něj a on se zasmál.

Kuba se mnou mlčky jde nahoru po schodech a já cítím jeho každé zvednutí nohy. Cítím i to, jak má rozpálený hrudník a jeho tělesná teplota mě hřeje i přes mé oblečení. Postupem času jsem se naučila, že lidi hůř snáší, když se s nimi přestanu bavit, než když se s nimi hádám a přilévám olej do ohně. Bohužel, to bych ale nebyla opilá já, abych neprovokovala.

"Pusť mě." Říkám jednoduše, ale s ním to ani nehlo. "Jakube." Zopakovala jsem a snažím se být co nejméně příjemná - to si totiž zaslouží.

"Ano, Eliško?" Ptá se mě a přesně ví, čím mě dostatečně vytočí. Chci mu hned vypálit do obličeje, ať mi takhle neříká, ale musím se krotit.

"Pusť mě." Zopakovala jsem a on mě uprostřed schodiště postavil na jeden z posledních schodů.

"Fajn." Říká mi u toho, ale pořád stojí vedle mě. "Chtěla si pustit, tak tady to máš." Sděluje mi a já se oběma rukama chytám za zábradlí, protože se mi neskutečně motá svět. Fajn, není tady ani ta nejmenší možnost, že bych sama došla nahoru po těhle schodech. Jednoduše budu spát tady. Pomalu si chci sednout na schod, ale slyším jeho hlasitý nádech. "Nebuď tvrdohlavá a nech mě ti pomoct alespoň do postele." Slyším jeho rozespalý hlas a je to ta nejlepší písnička pro moje uši.

"Mám pocit, že ty si hodně holkám pomáhal do postele." Říkám mu, a u toho škytám. Brzy se pozvracím. Panebože, je mi špatně. Když dál neprotestuju, tak mě podepírá po rukama a kouká na mě. I přes to, že mě sere, se kouká jestli s ním souhlasím a jestli mi to nevadí. Natahuji k němu ruce jako malé dítě a on tohle bere jako znamení, aby mi pomohl na nohy. 

"Měla si jenom chlast?" Ptá se mě, když malými krůčky jdeme směrem k mému pokoji. 

"Jop, Andre je jako fotr jak doma, tak I tady." Škytám.

"Má rozum." Říká mi krátkou odpověď a já s ním - samozřejmě, musím nesouhlasit.

"Minule jsem ho viděla zkouřenýho jako prase, jak skáče nahej do sněhu, takže to bych moc neřekla." Znovu škytám. Sakra. Kuba je potichu a působí to na mě, jakoby byl smutný a nechtěl přilévat nenávisti do téhle celé situace - od toho jsem tu přeci já. "Co tě k tomu přimělo, co?" Ptám se ho divně vlezlým hlasem a on je pořád potichu. Nechce se pouštět do předem prohraný války. Je mi neskutečně zle. Zastavuji se když už jsme uprostřed mého pokoje a cítím jak mi vypínají nohy, ale jelikož mě Kuba drží pevně, tak zrovna neryju svým obličejem v zemi. 

Budu zvracet. Do prdele. Než si stíhám dát ruku před pusu tak se nějakým zázrakem ocitávám v koupelně a všechen obsah mého žaludku jsem věnovala záchodové míse. Motá se mi celý svět a cítím jak mě chladné dlaždičky na kterých sedím, snižují mojí tělesnou teplotu. Proč jsem tak pila, proboha. 

"Nic, prostě jsem věděl že můžu, tak jsem to udělal." Kuba mi nejspíš odpovídá na mou předchozí otázku a já si hlavu opírám o teď, která je za mnou. 

"Všechny jsem si vás oblíbila víc, než svojí pokrevní rodinu." Říkám zatímco v puse cítím štiplavou pachuť. Kuba je ale potichu, mlčí jako já včera a nechává mě, abych řekla co chci já. Znovu se nakláním nad záchod a cítím teplo v mém krku když další obsah mého žaludku opouští moje tělo. Proč jsem to udělala, proboha. 

Když už mám pocit, že se nic nestane, tak si zase sedám zpátky na místo. Nemá to rád. Nevadí mu si zašpinit ruce krví a kdo ví čím, ale zvracení mu vadí. Vím, že se ale dokáže kvůli nám zakousnout a pomoct. 

 "Ale nemám tucha, proč se mi tak moc líbíš ty." Říkám zamyšleně a prohlížím si jeho obličej. Má na sobě tetování, které pro ostatní nemají význam, ale já je mám tak moc ráda. "Jsi magor, víš to?" Říkám mu ale myslím to v dobrém. Jsem tak moc opilá, že ani nedokážu odhadnout jeho náladu.