Americano Coffee

44. Welcome

Liam Fox_ie01
Niall TPWK-writer

Sotva usneme začne zvonit telefon, aspoň mi to tak přijde. Trochu jsme to přehnali a s hraním skončili až po čtvrté ranní. Nešlo, ale odolat. Niall vytuhl naprosto vyčerpaný hned jak jsem ho odnesl ze sprchy, já usnul pár vteřin po něm. Jenže teď... ten otravný zvuk nechce přestat. Nahmatám telefon na stolku a přijmu hovor.
,,Ano?" zamumlám rozespale do telefonu.
,,Liame? Rodím." Chvíli mi trvá než tu informaci zpracuju. Prudce se posadím a vytřeštím oči.
,,Jako teď?"
,,Ano teď! Jedeme do nemocnice. Odtekla mi plodová voda a kontrakce jsou po dvanácti minutách." Moc informací, které nejsem schopný hned zpracovat.
,,Fajn, fajn. Tak my... jedeme do nemocnice. Budeme tam za chvíli."
,,Dobře, počkáme na vás." Slyším, že se usmívá.
,,Rodíš! Jak chceš čekat?" To se dá snad zastavit? Na druhé straně se ozve Jannettin smích.
,,Neboj nebudu rodit během půl hodiny. Dojeďte." telefon ohluchne. Ještě chvíli ho mám u ucha a zírám do tmy. Jannett rodí. Budeme mít děti.

,,Nialle." promluvím hlasitěji. S ním to, ale ani nehne.
,,Ni, no tak vstávej." zatřesu s ním. Jen zamručí a přitáhne si deku k bradě.
,,Maličký vstávej, honem." Lezu z postele a rozsvěcím lampu.
,,Nialle! Jannett rodí." Najednou se posadí a zírá na mě.
,,Co?" Zamrká a podívá se po místnosti.
,,Říkám, že Jannett rodí." přilezu po posteli zase k němu. ,,Budeme mít miminka." usmívám se. Z části jeho šokovanému výrazu a z části, protože mu to dojde.
,,Rodí? Ona rodí! Pane bože!" Niall vylítne z postele a začne pobíhat po ložnici. Začnu se smát, když ho pozoruji.

,,Čemu se směješ? Zvedej se!" vyvádí dál. V půli cesty přes ložnici ho chytnu a obejmu.
,,Uklidni se Maličký. Oblékneme se a pojedeme za našima miminkama." Konečně se zastaví a začne se taky usmívát. Zasměje se a obejme mě kolem krku.
,,Budeme mít miminka." šeptá nakřáple. Když se odtáhne má slzy v očích.
,,Budeme mít miminka." mumlám do jeho rtů při polibku.
,,Tak pojď." odbíhá zase z mé náruče. Tentokrát už jde rovnou do šatny. Oblékneme se, vezmeme připravené dokumenty, telefony, klíče od auta a spěcháme do nemocnice. Mám tendence jet rychleji než je povolené, ale držím se. Celou cestu se držíme za ruce, usmíváme se a i když nemluvíme, víme co cítíme. Budeme mít miminka, pane bože!

Celou cestu jsem jak na trní, nedokážu být chvíli v klidu a poposedávám.
Liam zastavuje před nemocnicí, ihned vypíná auto a my doslova vyskakujeme.
Rozhlížím se všude kolem.
,,Nikdy je nevidím." Panikařím, ne. Možná lehce.
,,Zkusíme se zeptat na recepci," napadne Liama.
Na nic nečekáme a rozeběhneme se dovnitř.

Sestřička se nestačí ani zeptat a Liam ihned vypálí: ,,Jannett Cronsbby."
,,A vy jste kdo?" přeměří si nás nechápavým pohledem.
,,Je to naše náhradní matka, měla sem přijet s odteklou plodovou vodou." Dám se do rychlého vysvětlování.
„Máte nějaký dokument? Nezlobte se, ale musím to prověřit, nesmím k paní pustit cizí lidi." Hodí po nás omluvný pohled.
Rychle vyndám peněženku a z ní i papír, kde je napsaná naše smlouva. Vše s podpisy a notářsky ověřené. Ještě, že ji nosím stále u sebe, přesně pro tyhle případy.
Sestřička si ji vezme a prohlédne si ji, pak se dívá do počítače.
„Druhé patro, pokoj číslo dvacet tři." „Děkujeme." Na nic nečekáme a uháníme do druhého patra. Výtah by byl moc pomalý, a tak bereme schody po dvou.

„Pánové, kam ten spěch." Zastaví nás muž v bílém plášti. „Jdeme za Jannett Cronsbby, je to náhradní matka našich dětí," rychle mu vysvětlí.
„Manželé Paynovi?" Prohlédne si nás a my oba horlivě přikyvujeme.
„Tak to jdete právě v čas. Paní Cronsbby jsme přesunuli na porodní box, akorát tam jdu. Porod postupuje rychle. Do pár hodin jsou děti na světě." Otočí se a rychlím krokem se rozejde. Dvakrát se otočí jestli jdeme za ním.
„Jessico, prosím oblékněte tady pány, jsou to otcové těch dvojčat. Já jdu za paní Cronssby," zaúkoluje sestřičku a ihned odchází.