Because we never gave up [Minsung]

»1«

O osmnáct let později

„Jisungu vstávej!“ zavrávorala Eve po několikáté z nižšího patra.
Chlapec zamručel a hlavu složil do měkkého polštáře. Únava ho chytala za mozek a tahala zpátky do snů, ale vždy ho vyrušil nějaký zapeklitý rámus dronu, nebo projíždějícího vozidla. Ne, že by ta vozidla byla nějak veliká, ale jaké zvuky se linuly z jejich zrezavělých motorů! Nepříjemné a křiklavé, jakoby skřípaly zuby.
„Hane Jisungu, máte tu práci.“ zvolal doktor Sullivan, který zrovna procházel chodbou.
Han sebou cukl a hned vyskočil na nohy. Pan Sullivan dnes neměl být doma a Han ho tedy nečekal. Věděl, že jemu se odporovat nesmí, pravidla v jeho domě mají vyšší cenu, než součástky.
Pohotově si začal navlékat spodní prádlo, hned po tom své umazané pracovní kalhoty a částečně děraté tričko. Na módu nijak nedbal, ale to vlastně ve městě nikdo.

Střední část Londýna byla tou pracovní. Obchod zde žil, hlavně ten odlehčeně řečeno 'kutilský'. Budovy zde byly jednoduše zděné a venku kolem nich se nacházely drobné stánky. Všechny domy měly ploché střechy a vysoké komíny. Nad ulicemi vysely dlouhé látky, aby kryly denní svět. Slunce zde totiž pálilo za každé sezóny intenzivně. Déšť se objevoval jen na podzim a v zimě, kdy se voda shromažďovala v obrovských kontejnerech. Když přes rok voda došla, čerpala se z moře a filtrovala se. Nebyla tak kvalitní, ale pro obživu a základní hygienu stačila.
Největší privilegia měl vyšší Londýn, tedy panství, kterému se módy, vody a zábavy dostávalo denně. A čistou vodu neokusila londýnská spodina.
Celý Londýn obkopovaly dvousystémové hradby. Střední Londýn kryly základní hradby. Byly též částečně zděné, někde doplněné kovy a obranným systémem, sloužily hlavně proti venkovním nájezdníkům. Vyšší Londýn měl hradby celé z kovu, plné nástrah, prakticky nepřemožitelné. Pro nižší Londýn za hradbami, nezbylo nic. Obyvatelstvo zde stálé nebylo a někdy nebylo žádné. Když byl někdo vyhoštěn, zůstal na pospas planině. Občas se za hradbami tvořily malé komunity vyvrhelů a stavěly zde stany. Většinou vydržely kolem týdne. Alespoň tak to zpočítal Jisung.

„Jdu rozvážet!“ oznámil chlapec a vyletěl z domu jako střela. Do nosu ho uhodil smrad nafty a kouře. Ohrnul nos jako vždy. Musel ale na čpavý pach zapomenout a soustředit se na své povinnosti. Před domem již stál menší vozík s krabicemi. Krabice v sobě nesly součástky, malé stroje, nebo nějaké vychytávky z doktorovi dílny. Vozík na terénních kolečkách ulehčoval Jisungovi práci. Zahákl si jej za provaz na svůj pásek a nasadil své jezdecké boty. Ty boty nebyly obyčejné, byly pevné a každá z bot měla na sobě pohyblivý pás, který Hanovi umožňoval pohybovat se rychle, jako pouliční vozidla. 
„Londýne, dnes ti ukážu co jsem zač!“ sebevědomě vyslovil svou myšlenku Han a na svém náramku si zapl stopky. Jeho práci rád zkrášloval osobním závodem. Někdy ale nepokořil čas, který udal asi rok zpátky, což ho sice deprimovalo, ale nevzdával se.
Brouzdal ulicemi, jako pták na nebesích. Občas do někoho vrazil a schytal pár připomínek, ale to mu nevadilo. U žádné ze svých zastávek se ani nezastavil. Zásilka prostě letěla vzduchem ke dveřím zákazníka. Kdyby se měl vždy zastavovat, domů by se dostal až v tom nejhorším poledním horku, kdy se na ulicích často neobjeví ani živáčka. Neměl sebou nikdy žádné krytí, krém ani pokrývku hlavy, spoléhal na svou rychlost.

Jediné co ho mohlo zastavit, byla neopatrnost. Jisung se nerad ohlížel a soustředil na okolí a zrovna tento den, na to doplatil.
Z jedné tmavé uličky se vyřítil další jezdec a srazil Jisungův vozík, který ho hned stáhl sebou k zemi.
„Kokote nečůmíš na cestu?!“ seřval ho dotyčný. Než se Jisung stihl oklepat z nárazu, věděl, že je v koncích.

Why does he get in trouble so easily?

To nám to náramně začalo (⁠☞⁠ ͡⁠°⁠ ͜⁠ʖ⁠ ͡⁠°⁠)⁠☞

☄️🌏