Because we never gave up [Minsung]

»9«

„Neměl bys tam chodit, jsi na hledáčku.“
přesvědčoval Jisung Hyunjina.
„Ale chápeš, že ten déšť je známka toho, že se zvládli s tou mocí posunout! Felix a ostatní už možná nežijí. Panství si zaslouží pikat!“ vyšiloval blonďák a vystresovaně podupával nohou.
„Já vím! Už to říkáš po desáté! Pokud chceme něco dokázat, tak se nesmíme nechat unést pomstychtivostí.“ domlouval mu Han.

Ačkoliv se Jisung zvládl vrátit do své pohodlné postele, nezamhouřil po zbytek noci oka. Srdce poskakovalo v jeho hrudi, jako by mělo nožky a neustále se mu vracel na tvář úsměv. Konečně v životě našel něco zajímavého. Něco, co dokázalo rozproudit adrenalin v žilách.
„Spíš?“ Eve hlesla do pokoje. Jisung zamručel a promnul si oči.
„Je čas vstávat, dnes bude ceremonie. Když jsi spal, pršelo.“ vysvětlila a stále se nehla ze dveří. Jisung pozvedl jedno obočí a podíval se na ni. Opět měla ten zvláštně pronikavý výraz. Ona musela již něco tušit.
„Děje se něco Eve?“
Evelin věnovala Hanovi úsměv.
„Ne, měl bys vstávat.“
A s tím odešla. Jisung by rád rozjímal nad tím, co se to zase s Eve stalo, ale neměl čas.
Nasoukal se do prvního oblečení, které mu přišlo pod ruku a letěl ven. Doktor Sullivan byl ten den samozřejmě mimo dílnu a tak chlapec vyrazil sám. Na tuto událost chodilo mimořádné množství lidí a vidět něco málo, bylo nemožné. Jisung nehodlal však poslouchat jen proslov. Rozhodl se vidět vše. A to tak, že pomocí střech se dostal až na konec davu lidí. U bran vždy končil celý průvod a číše první vody se lila na zem právě tam. Mělo to svůj lehce spirituálnější význam. Voda tímto gestem měla hojně přicházet do města.

Našel si příjemné místo na nižší střeše a usadil se. Už stačilo jen počkat na příchozí rodinu. Nikdy ho panství nijak nezajímalo, ale teď byl ve střehu. Sledoval dav a dění kolem ulice vymezené pro urozené. Vše se zdálo být normální, ale čím víc se zahleděl, tím víc si všímal, jak bylo panství pojištěné. Na hradbách nad bránou stáli ozbrojení vojáci. V rukou nesli jakési typy střelných zbraní, které Han neznal. Mezi lidmi mihali se čas od času hnědé kápi. Tedy byli to příslušníci jednotek. Hyunjin Hana stihl varovat, než v noci odešel a měl úplně ve všem pravdu. Na každých deset metrů se leskl z davu panský odznak. Nikdo z nich však kápi neměl přes hlavu, jen vysela jim přes ramena a čepel také nedrželi. Měli tak naprosto splynout s ostatními.
A dost dobře také splývali, Jisung si nebyl zcela jist, zda je vlastně v bezpečí a hodně pochyboval o svých včerejších činech. Nejen o tom, že pustil vyvržence zpět, ale i o tom, že se špatně vyspal. Teď jeho oči byly tak těžké, že ho skoro pálily. Usnul by, kdyby se městem nerozešel roh a zvýšený hlas.
„Milý Londýnští občané. Rádi bychom vás vyzvali, aby jste přivítali panskou rodinu i tento rok. Projde tradičně hlavní, Charlesovou ulicí a uvítá vaše milé pozdravy cestou.“
Jisung se musel otřást, nedočkavě zíral do dáli, ve snaze najít známku urozena.

Your eyes.

☄️🌏