Because we never gave up [Minsung]

»11«

Jisnug's pov

Chvíle se stávaly delšími a urození stále byli daleko na dohled. Dělalo mě to děsně nervózním.

„Tak kde jsou.“ povzdychl jsem si a koukl níže. Málem jsem upadl! Stáli tam v celé své kráse. Jenže něco bylo jinak. Hyunjin popisoval králova syna jako světlovlasého bělocha. Proč tam tedy stál hnědovlasý asiat? Musel jsem si ho prohlédnout nejméně desetkrát. Měl lesklé kaštanové vlasy, hnědé oči a vzpřímený postoj. Nemohl jsem si nevšimnout i silných rukou a soustředěného výrazu.
Můj dech se ztratil a já upřeně zíral. Nemohl jsem se kouknout jinam, jako by mé oči byly přikované. Zvláštní pocit se zmocňoval mého žaludku, netušil jsem co to má znamenat. Nikdy bych z něj své oči snad nesundal, kdyby on sám nezvedl svůj pohled ke mně.
„Co?“ vylekaně jsem vyřkl slova a zmateně se rozhlédl. Nebylo snad možné, že by hleděl na mě! 
Jeho oční kontakt mě propaloval. Pomalu jsem začal couvat, ze svého místa dokud už jsem jej neviděl. Na pár minut jsem musel zůstat opřený o stěnu a vydýchával ten zážitek. Ten adrenalin v těle byl nepřekonatelný. Potřeboval jsem stále víc! Jenže jsem netušil, co ve mě adrenalin vzbudilo. Příchod rodiny, fakt že jsem teď kriminálník, nebo snad pohled toho zvláštního chlapce?

Svižně jsem přeskákal na střechu našeho domu a několik hodin sledoval vše z velké dálky. Sice jsem neviděl, jak lijí na zem tu svatou vodu, ale pochopil jsem, že na tom celém je něco divného. Rozbouřil se totiž nad mou hlavou déšť. Takový příjemný a rychlý. Přesně jako ten adrenalin v mých žilách! Nedokázal jsem pochopit, jak se mohl můj život změnit ze dne na den takovým způsobem. V životě jsem toto vzrušení nezažil. Jak mi stékaly kapky deště něžně po kůži, moje mysl se pomalu klidnila.

Již bylo dlouhé odpoledne a já tedy věděl, že je pomalu čas vydat se za Hyunjinem. Občas se na ulici ještě mihaly větší skupinky lidí, ale žádná známka panství. Ani hnědé kápi už nepostávaly na rozích. Klidně jsem tedy docházel k těžkému poklopu na tajném místě. Opět ze mě sršelo nadšení, chtěl jsem vše probrat s Hyunjinem, aby mohl udělat vlastní analýzu. Avšak když jsem stál nad poklopem, uvědomil jsem si, že je úplně stranou. Bez přemýšlení jsem vlezl dovnitř. Čekal jsem, že Hyunjin nechal otevřeno snad pro lepší vzduch, ale nebylo tomu tak. Obrazovky rozmlacené a papíry všude kolem.
„No doprdele!“ zanadával jsem. Čekal jsem, že panství po Hyunjinovi půjde, ale ne už teď! Měl to být přeci týden!
Pomateně jsem lítal místností. Snažil jsem se najít alespoň malou stopu, která by mi pomohla. Jenže po blonďákovi se slehla zem. A já zůstal opět sám.

Propaloval jsem strop svého pokoje. Myšlenky tu a zase tam. Nevěděl jsem co si počít. Mohl bych dělat, že se nikdy nic nestalo, ale to by mi nedalo spát. A hlavně ta tajemství! Já myslel, že svět je tak nudný a už na něm není co hledat, ale Hyunjin mi změnil pohled.
„Ne to nemůžu.“ vydechl jsem a přehodil nohy přes okraj postele. Pokud jsem někdy dostal životní šanci, bylo to právě teď.

All the mistakes lead to understandings.

☄️🌏