Because we never gave up [Minsung]

»26«

Temná noc. Tichá a chladná. Pomalu chlapce hladila po páteři. Stroj je vezl nicotou do daleka. Místa, kde existovaly porosty a šuměla voda. Místa, kde se ukrývala prastará tajemství a nevyřčené skutky.

Hana v bugině ubíjela ta nemluvnost noci a pěsti druhého chlapce, pevně sevřené na klíně. Zkousnuté čelisti. To jak byl neustále ve střehu, jak pozoroval detaily, aby mu nic neuniklo. Šílel i z pocitu, že opouští to co zná. A teprv ve chvíli prohlížení si jejich řidiče, vzpomněl si na důležitou věc.
„Seungmine, Hyunjin je v pořádku.“ hlesl, snad aby nevyrušil to napjaté ticho.
Seungmin prudce zabrzdil.
„Cože?!“ křikl, až si Minho musel zakrýt uši pro obranu.
„Hyunjin, tvůj kamarád. Nevím, kde jsou ostatní, ale Hyunjin žije. To kvůli němu tu vlastně teď jsem.“

Jak moc by Seungmin chtěl vědět více o jeho rodině, o jeho kamarádech. Ale chlapci museli dostat se přes vodu, dříve než vyjde slunce. Moře bylo při svitu slunce nejnebezpečnější. Když spatřit vás mohli barbaři vod. Ti nechutní muži, kteří rozeberou vaší loď do posledního šroubku. Proto cupitaly nožky rychle jak jen mohly. K loďce starší, ale stále funkční. S archivním, sice starým dobrým motorem. A právě ona je měla vyvézt z ostrova. Z ostrova, který oni nikdy před tím neopustili. A přivézt je do kontinentu stromoví, prázdna, hor a skal. Obývají ho jen drobné vesnice a nejbližší město je až samotný Řím.
Tam ale v hluboko v lesích je někde to co chlapci hledali. Vědění.

A tak když jim Seungmin popřál hodně štěstí, zadoufali, že rovou čarou opravdu doplují do rozbřesku na břehy staré Evropy.
„Máš strach?“ zeptal se Jisung po tom, co se octli na širém moři.
„Trochu.“ odpověděl jednoduše Minho.
Jisung byl tak nervózní, cítil jak si ho Minho vždy zaměřoval a on se kvůli tomu nemohl pořádně nadechnout. Stále žmoulal svůj rukáv a kousal se do rtu, nebo krčil nos.
„Je to nespravedlivé, že ty můžeš vědět, co cítím.“
Minhovy musel ujet koutek do strany, byl to takový úšklebek.
„Já to ale teď zrovna nevím.“
Jisung opět dělal několik svých zmatených výrazů, které viděl Minho jen matně pod rouškou tmy.
„Tu svou schopnost umím potlačit, ale ne vždycky. Je pravda, že u tebe je to těžké, protože si tak silný. Víš taky se dokážu adaptovat. Poprvé když jsem na tebe sáhl, tak to bylo jako sahat na kamna. Teď už to tak není, jen cítím jak tebou proudí ta energie.“
Minho si přisedl na lavici vedle Jisunga a vzal si jeho ruku do té své.
„C-co to děláš?“
„Nepálí to, ale je to jako sahat na vyhřátý kámen. Prostě jako by tebou proudila elektřina.“
Mnul jeho dlaň ve fascinaci a Hanova tvář rudla horkem.
„Taky cítím nervozitu, ale upřímně nevím zda jsi to ty, nebo já. Adrenalin je na místě cesty celou dobu, krom tě chvíle s bylinkami.“
Sice Minho mluvil o nervozitě, ale jeho hlas v sobě nesl konejšivost, které se nemohl Jisung nabažit. A Minhova ruka na té jeho, jen potrvzovala jeho existenci. Nebyl sám.
„Minho, znáš nějaké souhvězdí?“ šeptl stále zírajíc na profil chlapce, který teď už omývalo světlo měsíce, drajícího se z poza mraku. Měl tak krásný profil.
„Ano, ne tak dobře, jak bych měl, ale ano. Bral jsem nějaké hodiny astronomie.“
Pustil Jisunguvu ruku a ukázal na tu nejjasnější hvězdu.
„To je Polárka. Je v souhvězdí malého medvěda.“

I just want to know everything about the night sky.

☄️🌏