Because we never gave up [Minsung]

»16«

Cítil puls na svém krku. Dlaně zpocené a v hlavě jedna myšlenka. Myšlenka, jestli zvládne najít to, co hledá.
„Zde je čekárna. Než Vás Vanessa přijme, usaďte se. Doporučil bych Vám neodcházet.“ řekl muž a poukázal na židli, aby si sedl. Jako poslušné děcko se usadil a sledoval, jak vysoký tmavý muž opouští místnost.
Jisung se rozhlédl kolem. Hned uviděl dveře na pravo. Připadal si k židli prikovaně a kuráž se ztrácela někde daleko za hradbami. Upravdu se z něho stalo nevinné dítě.
„Tak jo, dýchej.“ uklidňoval se, dokud nemohl sebrat zbytky odvahy a postavit se. Na stůl před ním položil součástky.
Rozklepaně otočil klikou a ozvalo se cvaknutí. Ukázala se před ním dlouhá chodba, jako bylo psáno ve zkazu. Byla prázdná od lidu a strojů. Na stěnách visely obrazy. Jisung pochopil, že se jedná o panovníky. Vznešené portréty. Začínaly královnou matkou a končili nynějším panovníkem Charlesem VI. Jisung pohrdal královským rodem. Nebo alespoň tím, který byl při válce prvku. Nebylo ani mezi občany tajemstvím, že posledním důstojným panovníkem byla Alžběta II. Která své místo měla míti v čele celé chodby říkal, si Han. Dále prohlížel obraz, až náhle zaslechl kroky. S nejvyšší rychlostí zahl na chodbě do leva. Skoro se sklouzl po kluzké podlaze, ale nakonec vše ustál. Hned co zřel skříň před očima otevřel její dveře a vecpal se dovnitř. Musel zadržet dech, aby ho přicházející osoba neviděla. Před klíčovou dírkou se přehnal stín a za chvíli už nebyla slyšet chůze drahých bot.

Ztěžka chlapec vydechl a pár dobrých minut se nehýbal, protože jeho srdce by jinak vyskočilo z hrudi. Jeho puls zůstával vyšší, ale času nazbyt nebylo. Musel chvíli chmatat po zádi skříně, než jeho ruka zavadila přes nepravidelný okraj. Pomalu pak kousek dřeva odsunul. Místnost před ním tmavá, jako sklep a zapáchala starotou. Jen malé pruhy světla draly se z jiné místnosti naproti. Dírou protáhl se jako laňka. Musel si odkašlat. Tolik prachu a pavučin! Vzduch tam byl suchý a stál na místě. Zkrátka nechutné. Po studené zemi dobelhal se ke přední stěně. Nejdřív nevěděl vůbec, zda hledá správně.
„Felixi! Felixi prosím! Musíš tady být!“ zazněl křik.
Han skryl svá ústa, aby nevyjekl. Hned odhrnul ten malý kus látky. Drobnou dírkou vše uviděl a zděsil se. Tolik mladých lidí a všechny bez vědomí, krom Hyunjina. Strašný pohled. V prostředu místnosti jakýsi stroj a v něm zkumavky. Kolem každého človíčka elektronika a kapačky.
„Hyunjine.“ pípl Han a jen se modlil, ať jeho přítel je silný.
Náhle vstoupili do místnosti dvě postavy.
„Kde je Felix?! Pusťte mě kurva!“ řval dál blonďák.
„Tak co vidíš, má to cenu?“ řekla žena. Jisung hned poznal druhého člověka. Srdce opět bušilo dvakrát rychleji. Mlha v mysli octla se. Vůbec nevnímal, co on a ona říkají. Nemohl přestat sledovat jeho existenci. Co ho tak šíleně na chlapci lákalo?
„Kdo jsi?“ vyřkl otázku Han do neznáma a v tu chvíli podíval se na něj chlapec. Jisung spadl na zadek. Z dálky jen pozoroval, jak chlapec nechal ženu v místnosti a odešel.
Žena hodila podezřívavý výraz.
„Roberte! Pojď sem!“ zavelela a k noze hned ji přišel muž, již Jisungovi známý. Plnovous a vkusný klobouk.
„Madam?“
Uklonil se jí.
„Dávej mi pozor na Minha. Něco mi skrývá. Nebo snad někoho? Silná moc je v objehu to je jasné. Už jen ten déšť tomu naznačil. Jestli Minho lže a neřekne nám kdo ji má, budeme muset na něj jít po zlém.“

Time to run.

☄️🌏