Because we never gave up [Minsung]

»2«

Chlapci zamlhal se obraz před očima a sevřelo se mu hrdlo.
„Zmrde, neslyšel si mě?“ křikl po něm znova muž.
Jisung se postavil a plivl přímo před boty toho cizince.
„Chceš přes držku?“ provokoval dále, což Hanovi způsobilo nečekaný var v těle. Co byl tento pocit? Proč duše byla najednou tak horká a hořko rozplývalo se mu nepříjemně na jazyku? Špičky prstů svěděly, jako by jimi procházela elektřina.
„Tak co princezno?“ nepřestával.
Jisung si otřel krev, jenž začala vytýkat z jeho nosu. Již chtěl zvednout na toho burana ruku, když v tom z uličky vylezl kdosi v hnědé kápi. Královský znak leskl se na ni, stejně jako čepel v silných rukou. Stín zakrýval cokoliv, co by mělo být viděno, nikdo nemohl poznat jeho tvář.
„Zmizni.“ nařídil hulvátovi a čepel namířil jeho směrem. Strach se mihl ve zbabělých očích a bez jiného pokynu vzal své nohy hlupák na ramena. Jisung zmateně jen sledoval, co se zrovna odehrálo. Kdo byl ten záhadný člověk a proč držel zbraň nejvyššího postavení? Byl snad tou obávanou policií, o které se povídalo?
„Zrdržuj se takového lidu.“ pověděl směrem k Jisungovi, který stále setrvával v tranzu.
A jak se zjevil, tak stejně rychle odešel. Tiše a rychle. Jisung také dále nezahálel, popadl vozík a vydal se zpátky domů. Hodiny tikaly bez přestávek a poledne se blížilo. Musel si tedy pospíšit.
Vše se zdálo najednou těžší, jak mu myšlenky dělaly hlavu stále zaměstnanou. Nemohl pochopit co se vlastně stalo. Sotva se domů dovláčel, se snad nejhorším skóre, jaké kdy měl. Vozík líně odhodil k rohu budovy a sundal ze sebe těžké boty. Až teď si mohl povšimnout odřenin po celé jeho pravé noze.
„No bezva.“ povzdechl si a vklouzl tiše do domu. Nechtěl, aby si ho Evelin nebo pan Sullivan všimli. Kdyby ho takhle viděli, nejspíš by dostal další dvou hodinovou přednášku o podstatě pravidel a správné pozornosti. O to on nestál.
„Co se to plíží po chodbě jako hlodavec?“ zazněl hlas z dílny. Jisung zaklonil hlavu a vydal ze sebe otrávený zvuk. Pomalu došel ke dveřím a opřel se o jejich rám.
„Dnes ti to trvalo.“
Jisung přitočil očima.
„Nemohl jsem si snad dát na čas?“ oporoval a snažil se při tom být velice věrohodný.
„Řekni Eve, ať ti ty odřeniny očistí.“ rozkázal a pokynul rukou aby odešel. Jisung si mohl oddechnout, myslel si, že jeho stav vyústí v konflikt, ale nebylo tomu tak. Myslel si tedy, že doktorova práce musela být dnes zajímavá. Pravdou bylo, že doktor chtěl věnovat svému svěřenci, alespoň trochu volnosti nad jeho životem. Bylo mu přeci už osmnáct let.
„Evelin? Můžeš prosím?“ řekl Jisung stroji, který zrovna připravoval oběd. Bylo docela neslušné říkat stroj, byla již součástí domácnosti a kromě pár šrámů odkrývajících kabely, nebyla o nic jiná co člověk. Evelin pohotově došla za chlapcem, který poukázal na své zranění. Zahrabala v jedné ze skříněk a začala ošetření. Byla to sice jen velmi stará dezinfekce a malý ubrousek, ale stačilo to. Jisung měl lehká zranění a nikdo moc na ošetření ve světě nedbal. Takže dalo se říct, že doktorova domácnost byla dosti vyspělá. I když lékárničku tvořilo pár polorozpadlých obinadel, kleštičky, dezinfekce a prošlé krabičky prášků.
„Díky Eve.“ věnoval úsměv Evelin. Ta jen přikývla a poplácala chlapce po zádech.
Evelin toho moc nenamluvila a bylo to tak lepší. Nepadaly tak žádné všetečné otázky, tedy většinou.
„Jisungu, měl bys být víc opatrný.“ dodala.
Jisung zmateně zamrkal a pohlédl jí do obličeje. Byl to snad ustaraný výraz? Ona by přece měla mít minimální výrazy.
„Dnešek už nemůže být divnější.“

And it was.

Interesting 🤔 isn't it?

☄️🌏