Because we never gave up [Minsung]

»21«

[⚠️ zmiňování smrti dítěte⚠️]

Jisung's pov

„Tak si trhni!“ prskl jsem po něm a rozešel jsem se rychle k již blížícímu se stromu. Naše žabomyší válka nyní trvala hodiny a ani jeden z nás nechtěl ustoupit. Argumenty už nedávaly ani v nejmenším smysl.
„Teď si tady sednu a už mě od tud nedostaneš!“
A tak jsem také provedl. Unaveně jsem usedl k mohutnému, suchému kmeni. Pomalu jsem zaklonil hlavu a pomalu zavřel oči. Těžce jsem vydechl.
Náhle však mým tělem prošla vlna zvláštní energie.

„Jisung“ zašeptal mi někdo do ucha. Otevřel jsem oči a přede mnou mlha. Moje tělo objalo nepříjemně studené vlhko.
„Haló!“ zvolal jsem do nicoty. Ticho. Úporné ticho a zvyšující se chlad. Rozběhl jsem se do toho bílého dýmu. A náhle pláč. Byl tak srdcervoucí, že trhal mi ušní bubínky.
„Arthure!“ zařval ženský hlas. Směrem k pláči jsem se vydal. Mladá dívka choulila se ke kmeni stromu. Byl jiný, uzčí a jeho koruna byla zelená. Nebyl v pustině, ale v temném hvozdu. Jediné světlo byl táborák kousek od dívky.
Svírala v rukou dítě a ječela, byla hysterická. Dítě bylo zcela promodralé. Bez života. Nebohé nevinně, zcela bezhybné. Nestihlo okusit kapku života, nestihlo ani promluvit první slůvko.
„Arthure! Proč jsi to udělal!? Naše dítě.“
Zalykala se, tiskla dítě více k prsům.
„Nebýt tvojí moci, neumřela by!“ proklínala. Nadávala. Dusila se.
Zjevil se za mými zády muž. Vysoký, hnědý vlas a tmavý šat.
„Evelin, je mi to líto. Ale musíš pochopit, že moje moc za to nemůže. Snažil jsem se ji chránit.“
Neuklidnil ji.
„Neuchránil! Moje srdce je na třicet kousků! Chci smrt! Já už nechci žít věčně Arthure! Chci necítit bolest. Odejít věčně pryč!“
Pocítil jsem, jak slzy mi stékají po lících. Ta bolest, byla jako snad vidět umírat vlastní dítě. Chtěl jsem tak moc pomoci.
„Jisungu!“
Vytrhl mě hlas ze slz. Vize se začala mlžit a já pociťoval energii opět v konečkách prstů.
„Hane vzbuď se!“

„Jisungu!“
Minho držel mě silně za ramena a hleděl mi do očí. Ty mé pálily, jako po breku. Byl jsem bolestný a byla mi strašná zima. Vyděšen situací, se mi opět spustil pláč. Minho zmaten stále svíral má ramena.
„Co se ti stalo? T-ty jsi byl ve zvláštním tranzu! A tvoje ruce byly m-modré!“ paniku vypovídal.
Já však stále plakal zarýval jsem nehty do svých stehen.
Stala se pak zvláštní věc. Chlapec, ten paličák a arogantní debil, mě objal. Nejspíš stále bál se o svůj osud, ale i tak udělal dobrou věc. Svůj obličej zabořil jsem do jeho ramena.
„Viděl jsem mrtvé dítě.“ zašeptal jsem do látky. Ucítil jsem, jak Minho zalapal po dechu.
„Bylo bezvládné, matka ho svírala v náručí.“
Musel jsem své ruce také obtočit kolem jeho těla, abych snad se ujistil, že jsem v realitě.
„V pořádku, jsem tu s tebou.“ konejšivá slova mě omámila, jako opiát.
A když chvíle unikla, už jsem byl v klidu a jen nadechoval se přítomnosti svého společníka.
„Už mě můžeš pustit, musí tě bolet nohy.“ zasmál jsem se, celou dobu vedle mě klečel, abych já nemusel ze svého sedu.
Odtáhl se a spadl na zadek vedle mě.
„Takže jsi měl vidinu?“ opatrně se zeptal.
„Nevím co to bylo. Prostě jsem se ocitnul někde v mlze a pak tam byl les a tenhle strom. Ale byl mnohem mladší a měl zelenou korunu. U něho byla ta dívka s t-tím miminkem.“

I'll take care of you. Always.

Phew that was intense. :(

☄️🌏