Because we never gave up [Minsung]

»19«

„Ty nerozhoduješ o tom, co je správné.“ oponoval Han, stále naštvaně.
„V téhle napjaté situaci? Docela jo.“ Minho po něm hodil stejně nafouklý výraz.
Jisung byl znova překvapen osobností chlapce. Říkal si, byli všichni v panství takoví?
„Ale-“ chtěl již namítat něco Han, ale Minho přiložil si prsteníček k ústům.
Jisung utichl a hned pochopil. Opět kroky linuly se z povzdálí. Minho zpanikařil, nestihl pročíst věci jeho matky. A tak těsně před útěkem alespoň sebral jeden deník z krabice.

Chlapci po úzké chodbě mezi stěnami cpali svá těla, zaslechli jen hlasy zmatených sluhů. Jen jediný věděl o tajné chodbě. A tím byl Robert. Jisung nedutal jen rozklepaně opakoval staršího pohyby, aby snad nezakopl o nějaký trám, nebo pastičku na hlodavce. Minho také nevydal slova, ve vlastním stresu. Nechtěl, aby nakonec Han strachem vše vzdal a dal je do záhuby.
„Pane stůjte!“ polohlasem zvolal Robert jejich směrem a světlo vniklo do tmavé chodbičky.
„Roberte nech nás jít!“ jekl zpátky Minho a opet čapl Hanovu paži. Tentokrát už neřešil pocit chytající ho za mozek a prostě táhl chlapce co nejdál, než se ocitli na druhé straně budovy. Vyšli do místnosti se stoly a útulnými gauči, byla to odpočinková místnost. Za nimi Robert, za dveřmi místnosti ostatní. Jediným místem útěku byl balkon. Jenže z balkónu nebylo cesty ven.
Když však pohlédl na balkon Robert, stalo se něco záhadného.

„Zmizeli!“ zvolal Robert, hledíc přímo do Minhových očí. Stály na kraji zabradlí, celí vyděšení, bez dechu, zkroprnění.
„Bežte hledat dovnitř!“ zavelel.
Minho stále držíc Jisungovu paži, daroval Robertovi zmatený výraz.
„Proč jsi to udělal?“ nevěřícně se optal Minho, byla z jeho hlasu slyšet frustrace.
„Protože nesloužím pantví, ale pravému pánu.“
Minho konečně pustil nebohého Jisunga, kterému se hlava točila, jako by zrovna spadl z nebe.
„Pane musíte utíkat na jih. Cestou potkáte lidi co vás zavedou k pobřeží. Již víte kam máte dorazit. Pokud budou mít podezření, řekněte, že znáte Roberta, toho s Rudým Pařátem.“ vysvětlil a podal Minhovi kompas. Starý, ale velmi elegantní.
„T-tak počkat! Bez Jina nikam nejdu!“ pípl Han, stále přikrčený u země.
„Můžete si být jist, že je tu v bezpečí. Panství teď má jinou prioritu, než je Váš přítel. Hlavně bude v bezpečí, když se bude držet daleko od vás dvou. A tímto vás také varuji, že cesta bude dlouhá a náročná. Zprávy se šíří rychle a odměny za prolitou krev také.“
Han v tuto chvíli byl spíš zelený, než zdravé barvy.
„To je šílenost!“ jančil Han a pevně v rukou drtil zábradlí balkonu.
„Zdá se, že s ním budete mít kupu práce.“ zasmál se Robert a poplácal Minha po zádech. Minhovi zrovna dvakrát do smíchu nebylo. Na krku se mu octl člověk, který ještě moment zpátky nevěděl, že vlastní moc. Člověk, co nikdy nepohlédl do krajiny dál, než jeho oko dohlédlo a doposud poznal jen rušnou londýnskou ulici. Neovládal umění boje, ani sebeobrany.
„Nemohu vám více pomoci. Snad jen daruji důležitou věc.“
Z opasku vytáhl zdobenou dýku.
„Tahle kráska mi přinášela štěstí třicet let. Teď je načase ji poslat dál.“
Hodil ji Jisungovi.
„Vy budete potřebovat více štěstí, než Minho.“

May the blade bring you luck.

☄️🌏