Because we never gave up [Minsung]

»8«

Vířily se myšlenky kolem. Létaly tam a zpět. Jak moc chtěl chlapec utéci, jít někam daleko od prostřeného stolu. Žaludek se mu zvedal s pohledem na jeho dokonalou rodinu. Lži ležely na talíři a nikdo si jich nevšímal. Podlézala Vanessa svému manželu. Culila se a smála, radostně vedla rozhovor. Přitom ještě včera objímala na svých prsou Minhova strýce, dalšího člena panské rodiny. Ach jak byl muž v čele stolu hloupý, říkal si stále chlapec a upíral oči na svá kolena, aby se vyhl jakémukoliv kontaktu.
„Synu, ty snad nejsi nadšen z prvního deště?“ zaryl se do hlavy mužský hlas.
Minho pohlédl na panovníka, snažíc nevypadat ztrpkle, či snad znuděně.
„Otče, já jsem velice potěšen z prvního deště.“ lhlal. Polykal znovu ten hnusný knedlík nepravdivých slov. Nesnášel nazývat ho otcem a slyšet oslovení synu. Podobala se ta slova jehlám. Nikdy nevěřil těm planým zájmenům.
„Pokud jsi potěšen, jsem potěšen i já.“
Darován úsměv byl, avšak Minha zdaleka nepotěšil, stejně jako zbytečný déšť. Jen opětoval úsměv zpátky a zase rychle oči strčil do svého klína.
Čas se strašně táhl. Minho šíleně nechtěl být částí ceremonie. Ta ceremonie zahrnovala prokletý slavnostní průvod s pohárem dešťové vody. A on vždy šel poslední. Stál v popředí, když mu bylo pět. Po boku svého milovaného pravého otce a bohužel i Vanessy. Ačkoliv byl právem dědicem, hnali jej do pozadí. Stál roky na konci celé rodiny a občané si jej často pletli s prach obyčejným strážcem.

Neuměl se dívat do zrcadla, jako Vanessa. Bylo mu skoro do pláče ze slavnostního obleku.
„Synu?“
Minho sebou trhl a otočil se.
„Ano otče?“
Muž přišel blíže a poupravil chlapci límec.
„Chtěl bych si s tebou o něčem promluvit. Jako muž s mužem.“ pravil, nechávajíc Minha v rozpacích.
„Navrhuji příměří.“ začal hovořit dál panovník a Minho se neodvážil odpovídat.
„Cítím v mých kostech stáří. Potřebuji následníka. Na trůn má nárok můj prvorozený syn z bývalého manželství a ty, jako syn bývalého krále.“
Minho neměl tušení, kam tím mířil.
„Chtěl bych, abys jednoho dne na trůn usedl ty.“ nakonec řekl a pevně svíral v rukou chlapcova ramena. Minho v hloubi mysli nevěděl, co má cítit, natož říct.
„Ty Minho, ty jsi dokonalým příkladem panovníka. Jsi vzpřímený a rozumný. Zdržuješ se lži nejvíc z celé naší rodiny. Možná mě máš za hlupáka, ale žádné obavy. Moc dobře vím, co se udává za mými zády. Znám příběhy všech tady na hradě. Tvůj však nejméně. Máš úžasnou hrdost a nezlomné ego. Přehlížíš chyby pro dobro jména rodiny.“
Panovník dál se snažil poukázat, na přednosti Minha.
„Jsi jako já, držíš si svou duši v srdci. Přesně někoho takového Londýn potřebuje. Co si o tom myslíš?“ nabízel a doufal, že Minho podlehne těm lichotkám a zasouhlasí.
„Otče, možná kdyby jste znal můj příběh, nechtěl by jste, abych kdy sedl na tu zlatou židli.“ snažil se vymanit spárům pevných ruk.
„To je přesně o čem mluvím. Dokázal si před samotným vládcem zatajit, co by mohlo navždy změnit osud. Přemýšlej dobře o mých slovech. Ty víš, že i když nejsi mojí krve, držíš potenciál urozena a čepele panské.“

That's how everything went wrong.

☄️🌏