Because we never gave up [Minsung]

»27«

„A támhle to je souhvězdí lva."
Minho mluvil o souhvězdí dlouhé chvíle a Jisung se nemohl přestat ptát.
Společně leželi s pohledy upřenými do nekonečného nebe. Ukazovali na ty zlaté nebeské obry, obdivovali je.
„Kdybych žil v době našich předků, byl bych astronaut." vyslovil myšlenku nahlas Han.
Minho se zasmál a otočil pohled z nebe na chlapce. Tak zaujatě zíral do vesmíru. Minho pocítil zvláštní pocit ve svém žaludku, nechtěl, aby tenhle moment skončil.
„Ale to bys byl daleko Zemi." namítl Minho.
Jisung nakrčil svůj nos.
„To je můj point. Prostě utéct. Nemít žádnou roli, žádné povinnosti."
Minho zadůmal. Pomalu se posadil a přitáhl si k bradě svá kolena. Vydechl a zavřel oči.
„Tak to mi potom musíš udělat v kajutě místo."
Jisungovi se také na tváři vykouzlil úsměv. Byla to chvíle vzájemného pochopení. Tak rozdílní chlapci a jen jeden společný sen. Utéci a najít nekonečnou volnost.
„Veřím, že až pochopím co jsem zač, budu ti moci pomoct dostat opravdou svobodu. Až pochopím tu věc co ve mě dřímá."
Jisung si prohlížel své ruce, snažil se najít cokoliv, co by v tu chvíli připomínalo moc.
„Stejně nechápu, že o tom doktor Sullivan nevěděl. A pokud ano, proč mi to neřekl?"
„Možná tě chtěl chránit."
Jisung si odfrknul a také se posadil.
„Stejně musel vědět, že na to někdy přijdu!"
„Co když měl prostě strach?"
Han byl v nádechu, aby namítal. Ale zůstal tiše. Měl strach? Ten doktor Sullivan s upřenou myslí, hrdostí na hrudi a drahou dýmkou, ten jenž měl pravidla vytesaná za ušima a bezchybné stroje? Na to Jisung snad nikdy nepomyslel. Han se ohlédl na Minha a tím navázal oční kontakt. Vzájemně si koukali do duše, jakoby snad hledali ztracenou pravdu.
„Pane bože." vydechl Jisung.
Náhle, měl ten pocit uvědomění. Pochopil, do čeho se vlastně namočil, s kým pluje a čeho všeho si za svůj doposud krátký život nevšiml. Jak se neohlížel, na to, jak se Sullivan chová, jak je striktní! Jen aby ochránil.
„Minho, já jsem v koncích! Byl jsem tak hloupý. On to celou dobu věděl. Proto jsem měl tolik pravidel! Proto mě držel pod pokličkou."
Han se frustrovaně tahal za vlasy.
„Hlavně v klidu, nepotřebujeme další tornádo." snažil se ho Minho uklidnit.
Jisung, ale stále frustrovaný, musel si jako malé děcko několikrát dupnout, což Minha dovedlo k smíchu. Han nemohl uvěřit, že se mu právě směje!
„Jak se tomu můžeš smát!?" panikařil, celý opět rudý.
„N-nemohl jsem si nevšimnout, že občas vypadáš j-jako dítě. J-je to v celku roztomilé." dostal ze sebe ve smíchu Minho.
Han zalapal po dechu a odklonil se na kraj loďky, aby byl daleko od očí Minha. Nazval ho roztomilým. Tak divné bylo cítit roj hmyzu proletět tělem. Proč jen v této situaci?
„P-promiň."
Minhův smích utichl a než se nadál, Jisung vší únavou opět spal. Byl opřený o stranu lodi, klidně oddechoval.
Minho s lehkým úsměvem, dal na něj jeho kápi. Ani neovládal své myšlení, když pohladil Hana po vlasech. Ale připadalo mu to správné. A nelitoval, vlasy mladšího připadaly mu příjemnější, než nejdražší hedvábí na samotném panství.

Let me help you keep this feeling.

☄️🌏