Because we never gave up [Minsung]

»4«

Panika a zatajený dech. Rozklepané ruce pomalu házely dolů neskutečně dlouhý provaz, připoutaný pevně k výklenku.
Byl tak hloupý, když si myslel, že lidi mezi Londýnem a planinou nependlují. Ten provaz nepřivázal on. Byl to někdo před ním a možná to byl zrovna ten, kterému teď zachraňoval krk.
Věděl, jak špatnou věc dělá, ale něco na té věci mu připadalo tak dobré. Zakázané ovoce je přeci neodolatelné.
A místo útěku koukal, jak vynořují se ze tmy blonďaté vlasy. Občas zaznělo i jakési heknutí, díky síle kterou musel chlapec vykonat, aby se nahoru vůbec dostal.
Jisung stál opodál, nepovážil se pomoci nikterak jinak. Teď sledoval, jak se dlouhé ruce přitahují za zeď a vysoká postava rozklepaně padá na břicho únavou.
Stále se zatajeným dechem vzdálil se o malinko víc. Snad aby nechal prostor cizinci se rozkoukat.
„Děkuji ti.“ vydechl chlapec a pomalu se dostal do sedu, v záměru prohlédnout si svého zachránce. Podivil se s pohledem na Jisunga. Byl to také chlapec, mladý celkem malý, ale od pohledu v něm přebývala síla.
„Neměl bych s tebou mluvit!“ prskl Han, ale přesvědčivě nezněl.
„Nemusíš! Jen jsem ti musel vzdát své díky. Bez tebe bych neměl šanci se vrátit.“ promlouval klidným hlasem. Jisung měřil si ho od špičky na roztrhaných botách, až po nejvyšší vlásek. Nezdál se nijak býti zločincem. Nedávalo mu smysl, jak se tedy octl na samotném pustém pekle.
„Proč tě vyhodili.“ řekl už o něco přívětivěji, stále však držíc si správný odstup.
„Protože jsme utíkali.“
„Kam?“
„Od panství.“
„Proč?“
Další chvíle bez mluvy. Hyunjin sklopil hlavu. Bolest byla cítít ve vzduchu.
„Chtěli mého přítele. Já věděl, že už by se nevrátil. Udělali by z něj dalšího nezvěstného.“ fňukl.
Jisung se zmateně podrbal na zátylku. Nerozuměl ničemu, co padalo z úst podivína.
„Ty o tom nic nevíš, že?“ otázal se bezostyšně blondýn, částečně doufajíc, že Jisung jej přesvědčí o opaku. Ten ale zakroutil hlavou v nesouhlas. Hyunjin si povzdechl a setřel slzu.
„Panství unáší lidi. Už zmizeli všichni z naší party.“ objasnil s těžkým srdcem.
Jisung viděl, jak chlapec před ním těžce polkl a zadržoval další slzy. Bylo mu ho tak šíleně líto, ač nechtěl, stále to byl přece vyvrženec.
„Pokusil jsem se mého přítele jít hledat. Stejně jako jsme to dělali před tím. Když poprvé někdo zmizel, další ho šel hledat do panství. Nenašel ho, vyhnali ho do pustiny, mi ho dostali zpátky a po týdnu zmizel někde ve vyšším Londýně. Beze stopy. Takhle jsme přišli o všechny.“
Jisung byl ještě více zmaten. Proč by jen panství chtělo obyčejné lidi a byla jejich skupina tak obyčejná?
„Na co by potřebovali obyčejné lidi.“ podezíral Jisung Hyunjina.
„Neznám ani tvé jméno. Naco bych ti teda měl říkat celou pravdu.“ ohradil se náhle, načež Jisung pochopil, že narazil na slabé místo. Jejich skupina rozhodně obyčejná nebyla.
„Jsem Han Jisung. Je mi osmnáct let a jsem jezdec. Rozvážím součástky a ty jsi aktuálně poslední přeživší z té vaší sekty. Když mi řekneš víc, třeba pomůžu.“ sebevědomě přesvědčoval ho Han. Jisungova zvědavost vyhrála nad jeho logickým uvažováním.
Vyjednávání bylo v tuhle chvíli na místě a Hyunjin neměl na výběr. Teď jeho život ležel v rukou Jisunga.

Everything can be done, if u have the right people to help.

Zápletka je tu už ve 4 kapitole damn 💅. Tenhle příběh bude o něco akčnější, než ten předchozí, ale chápejte, že se scifi vyvinulo z cestopisů a literally podstatou je ta akce v tom příběhu.✔️

☄️🌏