Because we never gave up [Minsung]

»17«

Jisung tiskl záda pevně ke stěně a přes sebe měl hozený starý koberec. Oči pevně sevřené a pot stékal po dlaních. Modlitba na jazyku, stále opakující se. Prosil, ať ho nešel ten kdosi záhadný hledat.

Pokud někdo na nebi byl, modlitby nevyslyšel. Rázem ozývaly se zvuky praskající skříně a otevírajícího se poklopu. Rychlý dech a kroky blížící se k němu.
„Co tu chceš?" promluvil příchozí.
Jisung váhavě sundal koberec a pohlédl výš. Uviděl jen siluetu, ne jeho obličej, díky stálému šeru v místnosti.
„Ptám se, pro co tady jsi? Pokud chceš něco ukrást, tak si to vem a rychle běž. Dříve nebo později na tebe Vanessa přijde." promluvil znovu a Han těžce vydechl.
„Neuteču jako zbabělec." odpověděl nakonec Jisung, také se postavil a oklepal si nohy od prachu.
„Ten kluk, co tam právě řve je Hyunjin, můj kamarád a došel jsem si pro něj." řekl jistě, však ale stále úzkost způsobovala nepříjemný pocit na hrudi.
„Myslíš, že jsem debil?" optal se chlapec otráveně, načež Han jen zmateně zůstal tiše.
„Hraješ si tu na hlupáka, vím, že tady nejsi sám a taky jdeš pro něco víc. Musím ale uznat, že toho ukřičeného idiota sis pojistil dobře." ohrazoval se stále a Jisunga to udělalo více v rozpacích.
„O čem to tady mluvíš?" prskl naštvaně Han.
„Není snad pravda, že má štít?"
Další chvíle zmateného ticha.
„Jaký štít?" frustrovaně vydechl Han.
Uviděl jen, jak chlapec před ním pohodil rukama a opřel se zády o zeď.
„Já to nechápu, jestli tady nejsi, aby jsi přebral panství, tak proč na to vše vynakládáš tolik té moci! Je mi z toho špatně." fňukal frustrovaně a měl k tomu dobrý důvod. Svíraly se mu vnitřnosti, tou přítomností prvku.
Avšak každé slovo, které vyšlo z Minhových úst, Hana nechávalo ve více otázkách. Než vše Minhovi došlo. Samotnému se v té chvíli srdce rozbušilo.
„Ty o tom nevíš." řekl chlapec a sevřel pevně Hanova ramena, ve tmě hledajíc jakýkoliv výraz v jeho obličeji.
„Co tady furt meleš?! Já ničemu nerozumím! Tak mě pust!" vztekal se Han a odstrčil od sebe Minha.
„Nevztekej se jako děcko a dobře mě poslouchej. Jsi v pěkný kaši a seš v ní se mnou. Takže budeme muset zdrhnout a to z města. Co nejdál od tud. Když tě tady někdo najde, nepřežiješ ty, já a žádné město kolem Londýna." vychrlil.
„No tak počkej. Pomaleji. Myslíš, že já s tebou budu utíkat mimo město, kde je na stovky kilometrů jeden strom, nájezdníci a žádná voda. Plus tam budu utíkat před něčím, co ani nevím, co vlastně je?"
Minho se plácl přes čelo a vzal Hana za paži, aby šel za ním. Způsobil si tím akorát patřičnou bolest vlastní ruky.
„Budeš muset jít se mnou, pokud chceš, aby Hyunjin přežil."
Minho vytáhl na Hana velkou kartu. Jisung byl na vážkách. Nic nevěděl, panikařil, ale život přítele mu byl šíleně cenný. Navíc chlapcův hlas nesl v sobě pravdivý a tak přesvědčivý tón.
„Dokud mi neřekneš, proč utíkáme, nejdu s tebou ani krok."
„Co takhle povědět si detaily po cestě?"

I trust you with my life.

☄️🌏