Because we never gave up [Minsung]

»7«

Minho otevřel své oči a těžce vydechl. Hned co se vzbudil, jeho myslí prošla vlna hořkosti. Další prokletý den v marném světě.
„Pane?“ zazněl nepatrný hlas tichým pokojem. Minho zamručel, potvrzoval tím svou přítomnost.
„Nerada Vás budím, ale nastal první déšť. Je potřeba, aby jste se připravil na uvítací ceremonii.“ řekla o něco silněji služebná a dveře zavřela.
Minho vystřelil z postele po uvědomění.
„Kurva!“ křikl a odhrnul velkou peřinu ze svého těla. Přiběhl k oknu a pohlédl ven. Bylo tomu tak. Nádvoří poléval jemný deštík. Hrdlo se mu stáhlo ve strachu. To snad nebylo možné! Myslil si a panikařil.
Rychle sebral svou odvahu a popadl ranní róbu. Hodil ji přes svá ramena a pevně obvázal v pase. Vydal se dlouhými chodbami do komnat macechy. Ve všem vzteku za sebou nechával zmatené zaměstnance, kteří radostně připravovali nadcházejí událost. Dalo se říci, že Minho supěl.
„Vanesso!“ zvolal do pokoje a hrubě zaťukal na dveře.
„Nevstupovat.“ odvětěno bylo z druhé strany. Minho rozhořčeně bouchl do dveří a tím se rozletěly.
„Řekli jste, že to ještě není zdaleka připravené! Co ten slib o neublížení?! Ty víš, co všechno to může způsobit!“ ječel, vztekal se chlapec.
Dáma ve vzneseném moderním ošacení, mu věnovala jen ironický úsměv.
„Jsi tak strašné naivní Minho.“ pohrdavě vypustila z úst a opět hleděla na svůj odraz v zrdcadle se zlatým rámem. Minhovy tváře zrudly studem a zlostí zároveň.
„Jsi taková kunda!“ řval nehezká slova, jako pošetilé děcko.
„A ty jsi očividně mentálně postižený! Načerpali jsme sotva nanogram! S tím nedáš člověku ani jednu chytrou buňku navíc, natož ovládat s tím počasí!“ prskla, značně ovlivněna Minhovou zlostí. Minhovy musely popraskat snad všechny žíly v hlavě.
„Minho nezapomeň. Ta dohoda vůbec nic neznamená. Já jsem stále vládce.“ promluvila rázně.
„Nezapomeň, že já Charlesovi mužů kdykoliv říct o tom, koho ráda vítáš ve svých komnatách. Byl by panovník hodně zklamaný, kdyby věděl, že ani jedno dítě není jeho?“ hrál ohnivou hru slovy chlapec. Vanessa však tentokrát zůstala ledová, jako noc.
„A co to tvé neustálé zachraňování těch ubožáků? To by bylo zajisté pokukání pro Charlese. Každý máme své triumfy Minho, ale ty nemáš alibi. Navíc nevíš jaké straně jsi loajální. Jsi syn bývalého krále, kterému právem patří lovit moc a přesto jsi napůl podvraťácké krve. Pravý král by si chtěl moc vzít a dobře jí opatrovat, ne ji nechávat v nezodpovědných rukou.“ argumentovala slibně. Minhovi se objevil v krku knedlík. Vanessa měla vždy úžasnou schopnost manipulace. Vždy si Minho říkal, jak jen jeho otec kdysi mohl sdílet s touto ženou lože a trůn. Proč nemohla jeho práva matka stát na jejím místě?
„Pochop už, že na výběr nemáš. Tvoje schopnost cítění, je oproti dědictví nic. Rozmysli si, jaká krev v tobě převažuje.“
Žena ladně obešla zaraženého kluka a provokativně ho poplácala na rameni. Minho byl zcela poražen v této debatě. Mohl si teď jen vynadat. Vanessa nelhala. Byl synem bývalého krále, ale krev zrádců byla hned za tou modrou.
„Pane, bude se podávat slavnostní snídaně. Pán Charles žádá, aby si všichni členové rodiny vzali své výjimečné kousky šatníku. Mohu Vám připravit Váš nový oblek?“ zatázal se zaměstnanec. Minho bez slov kývnul hlavou. Nejradši by neuposlechl, ale znova už slovo panovníka zahodit nehodlal. Takovou zkušenost měl a dopadla smrtí.

If i only haven't had a blood in veins.

A teď už konečně víme něco o Minhovi!

☄️🌏