Because we never gave up [Minsung]

»6«

„Vše začalo asi před třemi sty lety. Takže padesátá léta začátku druhého tisíciletí. Tenkrát lidstvo bylo docela v úzkých. Panovaly pandemie a v Africe každým rokem ubývalo miliony lidí na hlad. Nedostatek vody a dál. Zoufalost samozřejmě dohnala lidstvo dělat hloupé věci." začal složitě popisovat historii a přepínal slidy plné různých artefaktů.
„Začali s vysíláním sond do vesmíru pro vyhledaní exoplanet podobných zemi ve větší míře a jak to tak bývá, odhalili víc, než chtěli. V téhle oblasti je literatura dost krátká a ani my k ní moc nenašli. Máme přístup k celé světové síti, což je dost velké privilegium. Nebýt Seungmina nikdy se vlastně nic nedozvíme. Umí úžasné hackovat. Ale to odskakuju od tématu." lehce se zamotával do svých vět.
„Zkrátka přišli na něco, co způsobovalo hrozbu planetě. Popsali to jako radioaktivní žhavou kouly mířící k Zemi. A to jsme našli v nějakých starých bulvárních stránkách. Fotky spekulačních novin. No každopádně vláda hodně tajila a proto o tom co věděli, je nám záhadou. Nebo vlastně ne? Asi sto let později vymezili hranice na moři blízko Austrálii. Tušilo se, že tam má něco spadnout. Nikdo z civilistů se k tomu nedostal a zůstalo to částečně tajné. Jenže my už víme, že ne dlouze. Údajně měl s tím meteoritem spadnout na zem nový neobjevený prvek, který byl rázem zneužit. Umožnil lidem nabýt úžasné vědomosti a moc. Jeho výzkum trval dlouho a hned, jak ho vědci pochopili, jeden z nich udělal nečekanou věc. To už jsme zhruba sto let do přítomnosti. Zjistil, že nejspíš afektuje tělo a mysl a jako jediný mu rozuměl."
Jisung zaujatě sledoval modrý kámen nakreslený na zdi. Měl tak krásnou mořskou barvu. Mnohem hezčí, než jakou kdy viděl.
„A jak to bylo dál, už víš." dodal nakonec Jin. Jisung jen kývl, ač si byl jist, že Hyunjin k tomu má více detailů.
„No a vy k té přítomnosti víte víc?" zeptal se zvědavě po chvilce, co ho opět ubyly zvědavé myšlenky.
„No asi tak co ostatní. Sto let ten chlap pustošil zemi. Víc lidí dostalo sílu a dokud se nepomlátili, nebyl mír."
Hyunjin pohodil rukama hned, co zopakoval slova panství. Klid a mír. Panství vždy zapomnělo dodat nemoce, žízeň a hlad.
„No mně stále ale nedává moc smysl, proč po vás jdou. Víte jen o špetku víc, než normální lid. Nic to nemění. Síla je přeci pryč." tázal se zase Jisung a krčil svůj nos v podezíravosti.
Hyunjin si nervózně kousal rty. Očividně teď pochyboval a dobře rozmýšlel jeho další kroky.
„Když ti to teď řeknu, není cesty zpět." upozornil a zahleděl se pevně do Jisungových očí. Jisunga polila husí kůže.
„Není co zkazit." uchechtl se Han.
„Ten prvek tu stále je."
Jisung se skoro začal dusit. Jaksi tušil, že by tohle mohlo přijít, ale překvapilo ho to více, než si myslel.
„Výzkumníci věří, že vojska velikánů byla nadopovaná stejným sajrajtem a jejich děti rozhodně žili dál. Takže to v lidech přebývá. Navíc, kdysi tím prvkem velikáni mohli změnit počasí a všechno kolem. Měli instantní abilitu hýbat s fyzikou země. Nebo alespoň částečně. Když byly bouře, co si navzájem způsobili, mohl déšť ovlivnit některé vnímavé lidi a ty rodili taky dečka." rozklepaně a nadšeně vyprávěl Hyunjin.
„Panství tu moc chce a věřím, že už si našlo cestu, jak ji čerpat."
A jak chlapec dopověděl povídání a Jisungův tlak nejspíš přešel zdravých hodnot, ozvalo se tiché ťuknutí. Chlapci ztrnuli strachem, než se zvuky ozývaly pravidelně a oni pochopili, co se děje.
Déšť.

What is that ancient power?

☄️🌏