Because we never gave up [Minsung]

»15«

Šustění papíru se rozléhalo místností. Řádky ubíhaly společně s písmeny do Minhovy mysli. Tolik detailů a informací, kterým ani se svým vzděláním nerozuměl. Stránky padaly na zem, chlapec nadechoval vůni starých papírů a soustředil se, jak jen mohl.
Oči se ale stále klížily společně s nabívajícími spisy.

Došel až na samotný konec oddělení, kde našel akorát životopisy. Chtěl je opustit a nechat být, ale paprsek ranního slunce vydral se a zasvítil na krabici. Snad jakoby to byl osud, či bůh. Záře upřela se přes díru v krabici na známé nám příjmení.
Minho mohl jen žasnout.
„Lee.“ vydechl uleveně.
Hned krabici vyndal a pro jeho udivení nebyl to jen životopis. Celá krabice obsahovala listiny, bločky a deníky patřící jeho matce. Nemohl se udržet a upustil lehkou slzu. Nebrečel téměř nikdy, něco tak cenného si zasloužilo však jezera slz. Po matce mu nezbyly ani vzpomínky, často ji proklíval v mysli a nadával si za její neurozenost, jistě pro ní stále ale choval lásku syna.
Nesměl riskovat podezřelost. Nevzal bezrozmyslu krabici. Popadl jinou, s popiskem erotické romány dvacátého prvního století a obsah z matčiné pak přendal tam. Erotické romány se octly na místě Lee. Předešel tedy podezření od dvou rádců, kteří se stále za celou dobu nehli. Zvedli zas hlavy, až když se Minho vracel. Ten nevinný pohled je musel šíleně znepokojit, alespoň to tak vypadalo.

Nadšeně docestoval do své postele, pod kterou rychle schoval krabici. Již počítal s příchodem služebné do tak deseti sekund. Místo toho se však dveře rozletěly dokořán a v nich stála žena v tmavé, zelené róbě, seplé vlasy do drdolu, rudá rtěnka a hořící oči zvláštním počínáním.
„Lee Minho zvedni tu svou línou prdel, nedávno nám dorazil nový host a ty jsi nám ho ještě nestihl omrknout.“ prskla a nadzvedla obočí. Minhovi se opět sevřel žaludek, když se na ní musel dívat.
„Jistě Vanesso, pro Vás cokoliv matko.“ řekl zohaveně.
Vanessa povýšeně zvedla svůj nos a se zabručením odešla.

„No to je dost, trvalo ti to.“ rýpla si Vanessa. Chlapec již oblečený a umytý si dal hodně na čas. Jestli se chtěl něčemu vyhnout, bylo to používání jeho umu. Dohoda je však dohoda a radši bude čas od času lhát o tom, kolik síly čpí v nevinných lidech, než aby měl nějaké problémy s tou šílenou harpií.
„To víš, chtěl jsem alespoň trochu dosáhnout své urozené krve.“ opíral se hned na zpátek.
„Moc vtipné, opravdu, doufejme, že teď mi ta tvá urozená tvářička alespoň zlepší den.“ ironie jí zněla v hlase.
Pobídla svou rukou, aby šel za ní a on dál neodmlouval.

Octli se v místnosti oboum známé. Nebyl to pohled pro slabé povahy. Lidé svázání na židlích a lůžkách. V nich zavedené jehly a vše obklopené nečekaně elektronikou.
„Kde je Felix?! Pusťte mě kurva!“ řval chlapec na jedné z židlí a vzpíral se, jak jen mohl. Minho se chtěl začít vyptávat, ale náhle ho pohltil pot. Cítil zvláštní energii šimrat jeho kůži.
„Tak co vidíš, má to cenu?“
Minho pohlédl na blonďatého chlapce a musel se chytit za břicho. Pocit zvracení se ho začal mocnit.
„Co je? Je silný, že?! Tenhle kluk se nám tu vzpírá už víc než den! Nic z něj nedokázali dostat.“ rozmlouvala Vanessa.
„N-nemá v sobě ani špetku moci. Ale je kolem něj zvláštní a-atmosféra. J-jakoby ho něco obléhalo.“ říkal pravdu Minho.
A zase se dostavila kulka do hlavy, jako při ceremonii.

You're flowing through my veins.

☄️🌏