Because we never gave up [Minsung]

»25«

„Jisungu, pojď se mnou.“ pobídla žena chlapce a on poslušně za ní cupital.
Octli se v místnosti plné starých papírů, svící a neznámých mu bylin. Drahé kameny se nacházely na políčkách a odrážely světla plamínků.
„Bedlivě poslouchej, co říkám.“ nakázala a chlapec tak zpozorněl.
Ze zaprášeného stolku vzala knihu. Na tvrdém obalu knihy nakreslen byl modrý kámen.
„Po tisíciletí doprovázela matka příroda člověka.“ začala a vážnost jejího hlasu způsobovala husí kůži.
„Nebo lépe řekla bych, člověk měl doprovázet ji. Příroda, zrozená z vesmíru dala člověku dar. Dar rozumět její řeči. Rozumět růstu rostlin, proudu vody a zpěvu vzduchu. Pohané a další náboženství naslouchali. Dar přijali a pomocí například léčivých kamenů uzdravovali, cítili, manifestovali a učili se umění síly mysli. A ti nejlepší tou sílou dokázali se posunout až na hranu, poznat svou myslí vesmír. Ale čas a hloupost člověčí tohle vše začala mýtit. Věda prakticky zapomněla na podstatu matky přírody, jako někoho pro koho my musíme chovat úctu. A tak vesmír nadělil člověku trest. Tím byl nový kámen. Prvek a jak lidstvo neznalo podtsatu umění, skoro se vyhladilo, ač mělo na výběr. Mohlo úrodu a mír kamenem spásat. Měnit zemi k lepšímu. Zachraňovat životy.“
Zabouchla knihu, až zaduněla podlaha. Chlapec náhle chápal možná vše více, ale pořád měl otázek na tisíc. Otázek na to, jak vesmír vlastně funguje, proč je ten kámen tak silný, jak se drží v jeho těle a jestli se ho dá zbavit.
„Minho nemusíš se schovávat v stínech.“ prokoukla lehce chlapce u dveří místnosti.
„Oba máte právo na to chápat pravdu. Ta moc koluje vašemi žilami.“
Jisung se při té větě znovu oklepal. Bylo to v jeho krvi, v Minhově i její. Trest vesmíru.
„Hane Jisungu pomatuj. Zbraň byla zrozena pro smrt, ale vždy to nebyl nástroj zla.“ vyřkla moudro.
Han z něj nebyl o moc chytřejší, ale alespoň se cítil jistěji v tom, že není doslovné dítě temna.
„Chae, co mám teď dělat?“ optal se s trochu zlomeným hlasem. Měl pocit, jako by na něm visel osud světa.
„To nejlíp víš jen ty sám. Mohu ti říct, kam máš jít hledat odpovědi. Tam bude tvá výprava. Kam ale nakonec zamíříš, řekne ti intuice.“
Pokud Jisung dobře věděl, žádanou věc jako intuice v sobě neměl. Možná nějaký zbytek pudu sebezáchovy, ale nic víc. Plán zněl, že se má držet Minha. Sice Minho žádnou schopnost tvořit vítr neměl, ale byl alespoň o kapku zkušeněší.
„Chae má pravdu. Ta moc je tvoje. Ty musíš vědět, co chceš. Já tě sice donutil utéct, ale rozhodovat za tebe nemůžu.“ usoudil Minho.
Jisung nevěděl, co si má pomyslet. Minho snad za těch pár hodin zmoudřel na maximum. Jisunga vše iritovalo. Ostatní mu dávali vybírat, ani sám nevěděl z čeho. Potřeboval vše zpracovat a nadechbout se.
„J-já myslím, že si skočím na vzduch.“
A s tou větou vyletěl ven za dům. Sedl si na prašnou zem a zhluboka dýchal ten zvláštně čistý vzduch.
Zatím Minho se stále v malé mistnůstce strachoval o jejich osud.
„Vím, že máš pocit, že on je teď tvá zodpovědnost, ale není dítě. Nesmíš ho litovat. Lítost působí bezbranost. Musíš mu dodávat sílu.“

How weak is the strong?

☄️🌏