Because we never gave up [Minsung]

»14«

S potutelným úsměvem Jisung procházel bránou. Připraven na vše, domníval se. Náhle ale zůstával se zatajeným dechem, při pohledu na krásné zahrady. Byly obrovské, přesně takové jako v příbězích. Střední Londýn vypadal oproti precizně lazenému paláci ohyzdně. Z původního Buckinghamu zbylo minimum, ale stále vyzařoval majestátnost a člověk měl potřebu k němu chovat jakousi úctu. Dokonce i nevzdělaný chlapec měl ve chvíli pohledu na něj nucení se uklonit, nebo alespoň ne tak tupě zírat. A tak se radši rozhlížel kolem.

Lidi kolem něj s dovážkami, bloky, drony a stroji spěchali více, než na co byl zvyklý. Nikdo z nich nezahýbal do zahrad. Pendlovali mezi hradbami dvou částí Londýna. A všechny hnalo jediné. Peníze a moc. Han zaklepal hlavou při té myšlence. Přece tu musel být někdo, krom něho, kdo by chtěl zachránit lidský život před smrtí.

Jeho orgány jakoby nabíraly na váze, čím blíže byl impozantním dveřím. Stály u nich vojáci, takoví mohutní a se střelnými zbraněmi v rukou. Naháněli patřičný strach, ale to Jisunga ujišťovalo v tom, že cesta nebude nudná. Za tyhle pocity by se nejraději potrestal, ale nešlo jim ustoupit. Byl velice tvrdohlavý.

Se stále zadrženým dechem postupoval do vnitřního nádvoří. Kašna a kolem ní plno laviček s ještě více lidmi. Všichni měli drahé šatstvo a elektroniku v rukou. Han se nemohl vynadívat. Byli tak monotónní. Vzpřímený postoj, oblek, nejlépe tmavého odstínu, seplé vlasy a podivné průhledné obrazovečky, na kterých se mihaly obrazce. Teď Jisung nevěděl jestli stojí v panství, nebo jestli spadl do nějakého uhozeného snu. Jediné, co ho ujišťovalo, že nebyl vesnu, byli lidé neopatrně narážející do jeho ramen.
„Vzpamatuj se! Dělej!“ nadával si a nabíral na kroku, aby byl co nejdříve v cíli.
Přicupital k řadě utvořené na nádvoří a hned pochopil, co ho čeká. Úmorné čekání. Zvědavě nahlížel do předu. Nějaký muž procházel řadu a některé občany zkrátka posílal pryč. Hana polil studený pot. Co má teď zalhat!?
„No tak mysli!“ šeptl si pro sebe a zabušil si do čela.
„Vaši kartu.“ promluvil muž a Han se na něj zděšeně zadíval. Rozklepanou rukou popadl kartu a zvedl ji k jeho očím. Postarší muž si ho změřil, něco naklepal do obrazovečky. Prohrábl si svůj černý načesaný plnovous a upravil pokrývku hlavy, což byl v tomto případě vkusný klobouk s odznáčkem.
„Jste očekáván. Obdrželi jsme dopis od vašeho pana mistra, že tentokrát se u nás zdržíte Vy.“
Han těžce polkl a kývl. Takže byl pojištěn? To musela být rozhodně Evelin, myslil. A hned si to potvrdil, když pohlédl na druhou stranu karty ve vlastní ruce. Na ní byl drobný papírek se vzkazem.

Pokud hledáš odpovědi, tak z čekárny odejdi pravými dveřmi. Po chodbě se dej rovně a nakonci na levo. U zdi je skříň. Vlez do ní. Záď není pravá. Otevři si vchod. V té místnosti, kam se dostaneš nesmíš s ničím hýbat. Jen s malým poklopem na zdi před tebou. Je to drobný poklůpek, můžeš s ním sledovat situaci.
- Evelin.

Han papírek rychle zmačkal a vhodil do kapsy. Při cestě si prohlížel vše kolem, co šlo. Obrazy, květiny, které viděl vždy jen na obrázku, zrcadla, sály. Snažil se najít jakoukoliv stopu o tajemstvích skrývajících se mezi zdmi panství.

What lies here isn't for a strangers eye.

Vy, co jste četli mé staré příběhy, nejspíš čekáte na postavu se jménem Robert :)))). Nebojte, objeví se.

☄️🌏