Because we never gave up [Minsung]

»22«

Third person pov

„Hanni tak dělej!“ volal Seungmin na svou kamarádku. Ta jen líně pohodila ze svých zad batoh a dobelhala se do buginy.
„Já ti říkám, že to moc přeceňuješ. To, že se neozval jeden den, neznamená že utekl.“
Hodila po něm startovací baterii.
Seungmin ji rychle připojil a zažehl stroj.
„A já ti říkám, že jsem si na devadesát procent jistý, že utekl. Zmiňoval to několikrát. Jestli tam byla ceremonie, mohlo se cokoliv nečekaného stát.“
Seungmin vystvětlil. Hanni protočila oči a sjela níže po sedačce.
„Proč jsem vlastně musela s tebou jet já?“ stěžovala si dívka a špulila rty.
„Hádej proč.“
„Nechápu, že ze všech lidí o tom musím vědět zrovna já.“
Seungmin si povzdechl a rozcuchal dívce vlasy.
„Protože jsi jediný člověk, kterému tady doopravdy věřím.“
Ačkoliv se Hanni a Seungmin často hádali, byli společně nepřemožitelní. I samotná Hanni byla sirotek jako Seungmin. Potkal ji teprve pár let zpátky, ale částečně ji měl pod svými křídly. Dávala mu pocit rodiny, mladšího sourozence, kterého nikdy neměl.

Brány osady se otevřely a Seungmin vykoukl ze dveří, aby ohlásil svůj výjezd.
„Jedeme obhlédnout sever, prý by tam měli být nějaké zbytky z výzkumných dronů!“ zvolal na polohluchého, starého muže, hlídajícího vrata. Ten jen zvedl pohled od ošoupané knihy a kývl. Neměl absolutní zájem o to, kam Hanni a Seungmin razí. Tak chlapec šlápl na plyn a rozjel se.
„Zvláštně se zvedá vítr.“ utrousil poznámku, když pocítil chladný poryv. Museli se oba oklepat. Bylo velice nezvyklé v po poledni cítit chlad. I mraky se draly na oblohu a dívce to nahánělo strach.
„Seungmine, myslíš si, že bude další válka?“ řekla tiše.
Seungmin zavrtěl hlavou.
„Nebude, pokud znám panství dobře, jsou tam lidé, co mají správné úmysly. Ti by to nedopustili.“ uklidňoval děvče.
„Myslíš tím Minha? Víš, že on má úplně nulový hlas v jejich rodině? Nebo z toho co jsi mi říkal, to tak vyznělo.“
Seungmin polkl, sice nepochyboval o Minhově podstatě v panství, ale strach mu špatné myšlenky navodit uměly.
„Minho se sice může zdát, jako malý zlomek v jeho rodině, ale jako jediný z nich dělá riskantní kroky. Už jenom tím, že jsme se dostali do kontaktu a on mi aktivně odpovídal, prokázal statečnost. Zatímco u ostatních v panství, jen když táhne mráz na paty, utíkají. Chrání si důstojnost a vlastní zdraví. Jsou tak sobečtí.“ pohrdal.

~

„Cítíš ten vítr?“ zeptal se Minho a nervózně se ohlížel. Jisung ve chvíli jeho vidiny vykázal neuvěřitelné množství moci a to nevěstilo nic dobrého. Mraky zčernalé a prach ve vírech.
„Je mi tak zvláštně.“ hlesl Jisung. Ruce mu brněly a byl zesláblý. Jakoby mu mráz postupoval žilami.
Minho vzhlédl k chlapci, klepal se stále víc a tím víc dělal staršímu starosti.
„Jisungu potřebuji, aby ses soustředil. Musíš to ovládat.“ kladl na něj Minho, ale Han se pomalu utápěl v emocích, jako bezmocná kulička.
„J-Já nevím co se děje!“ hekl Han.
Minhova hlava třeštila, jak moc pomalu hltila chlapce.
A jak vítr se zvýšíl a Minho pohlédl do dáli, čirý strach vypukl.
Obrovský vír v dáli se burcoval předem. Tornádo, neústupný kolos.
„Jisungu musíme utéct!“

We gain the feeling of home with freedom.

*Hanni member of New Jeans

☄️🌏