Because we never gave up [Minsung]

»12«

Third person

Jisung se pomalu proplížil do dílny. Našlapoval myšími kroky, aby podlaha nevydala žádný zvuk. Jediné, co by ho mohlo prozradit, byl těžký dech. Stále se však soustředil a byl si jist, že jeho plán vyjde. Rozhodl se udělat velmi špinavou věc. Ukrást pár dílů, které měly mířit na panstvo a doručit je sám. Doktor Sullivan je vždy doručoval osobně a pro svůj vchod do panství měl přístupovou kartu. Neměl ji však udělanou na jméno a tak mu ji mohl kdokoliv vzít a dostat se při donášce materiálu dovnitř. Panství to však mělo dobře vymyšlené. Doktor Sullivan byl důvěrníkem někoho důležitého v panství. Jisung netušil koho, ale ten člověk mu věřil vlastním krkem a jméno tedy na kartě nepotřeboval. Zbytečně by mohlo způsobit pozornost. Takhle tam doktor vždy přišel. A kdyby přišel někdo jiný, tak už toho škůdce nepustí ven. Jisung tedy čelil velkému riziku. Když by v sídle nenašel Hyunjina a ostatní, je prostě po něm a toho si byl vědom.
Byl ale ochoten riskovat svůj vlastní život. Možná to bral na lehkou váhu, ale intuice ovládala jeho činy. Cítil, že teď je ten správný čas konat a nechat všechno za sebou. Samozřejmě měl také výčitky a obrovské. Nechat za sebou Sullivana a Eve, bylo sobecké.

„Hadám, že tohle je sbohem.“ rozezněl se hlas noční dílnou a Jisung se při své činnosti zastavil.
„Eve! Já jen hledal n-náhradní díl do lampičky!“ zalhal, načež Eve přidržela prsteníček u svých úst.
„Tiše. Doktor spí.“ napomenula ho a hodila po něm kartičku.
Jisung se neubránil zmatenému výrazu.
„Tvůj osud není v našich rukou. Měli jsme tě od něj bránit, to byl náš úkol. Ale to co má být, nemůžeme ovlivnit. I když bychom tě chránili do posledního dechu, musíš to vše zvládnout ty.“
Jisung těžce polkl a prohlédl si kartičku v jeho rukou. Byla pravá.
„Já vím, že ti přijde, že doktor je chladný a zajímá se jen o práci, ale není tomu tak. Jsi pro něho jediným synem a má tě radši, než cokoliv na tomhle světě. Jen má strach, že když o tebe bude pečovat více, přijde o tebe. Prosím tedy, vrať se bez zranění. Potřebujeme tě.“
Jisung pevně sevřel ústa. Trochu ho pálily oči. Je pravda, že doktor ho prakticky nevychovával, jen ho poučoval, krmil, dával mu nocleh, oblečení a dělal trapné vtipy. Nidky ho neobjal, neuklidnil ho, ani snad mu nikdy neřekl synu. Jisung ale vždy věděl, že doktor ho miluje jako syna. Bylo to vidět v jeho nadějných očích. Sršel z nich strach o dítě. O jediného potomka, který ani nebyl jeho.
„Eve promiň, jestli jsem tebe nebo doktora zklamal. Vím, že nejsem zodpovědný. Jestli mám někdy získat zodpovědnost, tak je to právě teď.“

Jisung hnal se brzkou ranní ulicí. Součástky pevně sevřené na prsou i s kartou, která mu měla otevřít nový svět. Nevyřčená slova na jazyku si nesl také. Tak moc se chtěl vrátit domů a říct to zájmeno. Říct otče. Ale to muselo být teď zaslouženým. Nejdříve vykonat povinnost rebelství, to ho teď čekalo. Před branami velkými, že zdvihnout hlavu musíte při pohledu na samotný jejich vrchol teď stál.

Father, have mercy.

Trošičku drama heh.

☄️🌏