Because we never gave up [Minsung]

»5«

„Co když lžeš?“ namítal Hyunjin
„Máš snad na výběr?“ argumentoval Han.
Hyunjin pevně semkl ústa a vydechl nosem. Jisung mluvil pravdu. Nemohl se rozhodovat. Byl již na hledáčku, když stál zpátky v Londýně, místo pustiny.
„Tak dobře, ale nemůžeme o tom mluvit tady.“ usoudil Hyunjin a seskočil na jednu ze střech.
Jisung se podivil, chlapec dopadl bez problémů, jako by snad byl nějaký mistr dávného umění.
„Tak to ne!“ zavolal na něj Jisung a začal opatrně slézat po stěně zpátky, načež si vysloužil tichý smích.
„Ty nejsi v pozici, kde by ses mohl smát!“ pokáral vyvržence Han a hodil po něm velmi rozhořčený pohled, jen co se dostal také na nohy.
„Nechtěl jsem tě rozhodit. Promiň.“ upřímně se omluvil a zadržel nastávající smích. Jisung sice netušil o chlapci nic, ale cítil jakýsi konfort v jeho společnosti. Měl klidnou, ale zároveň energií podloženou povahu. Vskutku zvláštní.
„Jsi ready?“ zeptal se Jin. Z Jisunga vypadl tichý souhlas.
Vysoký chlapec obratně přeskakoval překážky, běžel rychle, jako šelma. Neohlížel se na druhého, který se za ním značně zadýchával.

Han už myslel, že nikdy nepřestanou běžet. Píchalo jej v boku a byl pod tlustou bundou strašně zpocený.
„Tady.“ šeptl Hyunjin a opatrně odkryl těžký poklop. Z díry se začalo linout modré světlo a šramotivé zvuky. Jin pokynul rukou, aby dostal Jisunga do pohybu. Jisung se postavil nad poklop a váhavě pohlédl dolů. Jediné co zvládl identifikovat byl žebřík, po kterém měl slézt.
„Dělej! Než nás někdo uvidí.“
Jisunga jeho slova ještě víc znervózněla a když lezl po žebříku, tak se mu všechny končetiny klepaly.
Jin zavřel poklop a doskočil za Jisungem.
Han stál v němotě a třeštil oči. Naskytl se mu pohled na úžasně moderní místnost. Obrazovky, počítače, knihy a kupa nástěnek s připíňáčky. Byl to hotový sen, doposud nic takového v obyčejnosti jeho života neviděl.
„Vítej na naší základně!“ zvolal nadšeně chlapec a plácl sebou do kolečkového křesla. Pomalu se po něm svezl a blaženě vydechl.
„T-to je boží! Jak jste to tu zvládli vybudovat?! A kolik vás muselo být?!“ jančil Jisung a hned se rozběhl do místnosti, jako by ještě před chvilkou jeho plíce nepraskaly přepracováním.
„Začali jsme v sedmi lidech. Jeden z nás po půlroce odešel za prací. Takže vlastně šest.“ vysvětlil a poukázal na jednu z obrazovek, kde byla jejich fotografie.
„Ten vedle mě je Felix, pak Bangchan, další Changbin, Jeongin, Seungmin a ten co má zacenzurovaný obličej je Woojin.“
Jisung stále žasl. Kluci v jeho věku co dokázali vytvořit něco tak majestátního.
Trochu na něj lehl smutek, proč on nemohl mít takové štěstí a mít skupinu přátel?
„Je to úžasné, že jste tohle dokázali.“ zamrzele řekl a také se posadil do jedné ze židlí.
„Rád bych teď rozmlouval nad tím, co vše jsme dokázali, ale není času na zbyt. Jestli si mi ochotný pomoct, možná taky zažiješ pořádnou jízdu.“
Jisungem projel znova ten elektrický proud a jeho mysl jela na všechny obrátky.
„Pokusím se.“ zaslíbil chlapec.
„Úžasné! Tak to abychom šli zrovna na to.“
Hyunjin začal bubnovat něco do stroje, než se na zdi objevil obrázek nějaké obouchané relikvie, doprovázené všetečnými poznámkami okolo.
„Jsi tupej jako poleno a o historii našeho světa víš nejspíš hovno, proto ti nejdřív dám lekci, abys to trošku pochopil.“

And that's how I discovered the world.

Tak kde je ten Minho :DD.

☄️🌏