Because we never gave up [Minsung]

»32«

Jako klubko neštěstí jsem se choulil na dřevěné lavici. Čichal jsem ten zvláštní bylinný vzduch. Cítil jsem se strašně, jestli moje sny jsou nevyzpytatelné, ohrožuji tím sebe a Minha. Nemohl mě hlídat jako dítě stále dokola.
„Tak Han Jisung, že?“
S pohledem zabodlým v zemi jsem přikývl. Kdyby jen mi tohle jméno nepatřilo. Kéž bych to nebyl já, chtěl jsem být čímkoliv jiným. Ne tím, kdo svou mocí ohrožuje svět.
„Není nutno mít strach.“
Já a strach? Leda tak sám ze sebe. Příště bych se mohl vzbudit na útesu.
„Pověz mi, odkuď pocházíš.“
„Z Londýna.“
„Nu to vím, moje otázka však zpočívá v tvých rodičích.“
Odfkrl jsem si a podíval se na stařenku.
„Jsem na světě zcela sám.“
Načež ona se zasmál a posadila se vedle mě.
„Minho málem dostal infarkt, když jsme tě ztratili na hodinu. Pokud míníš říkat, že na světě jsi sám tak si děláš iluze, nebo jsi lhář.“
Mé líce zarudlé, proč jen mu tak na mně záleží?
„Muž s mocí blízkou tvojí, naposled byl zde dlouhá léta zpátky.“
Pokrčil jsem obočí. Neměl jsem co říci, na tento fakt.
„Ačkoliv náš původ nás může děsit, nemůžeme se mu vyhýbat Jisungu. S velkou mocí přichází velká zodpovědnost. A přes tvůj strach jsi tady. Ty chceš odpovědi. Máš právo je získat.“
„Tvrdíte, že ten jenž zničil půlku světa, začal válku a díky kterému umírali lidi, ženy, děti, ten je mým příbuzným?“
„To tvrdíš ty.“
„Nevrdím! Nechci. Byl monstrum! Měl špatné záměry.“
„Hane, dějiny píšou vítězové. Nikdy nevíš, co bylo pravdou a bolestí poraženého.“
A tak mě stařena umlčela. Věděla jistě víc, než kdokoliv z nás.
„Zítra ráno s východem slunce vystoupáš na horu zde vedle naší vesnice a dostaneš odpověď, na to kam vydat se dál. Pokud přijals svůj osud.“

A tak hledím do stropu ve stanu. Slyším Minhovy lehké výdechy, nevím však zda opravdu spí. Možná také jen přemýšlí.
Popadám se za hlavu. Co tu dělám? Chci zpátky. Cítím, jak slzy mi stékají po tváři. Stesk, chci domov, chci vidět doktora a Eve.
„Jisungu?“ zazní hlas tichem.
Zadržím dech a následně prudce vydechnu.
Slyším, jak přehoupl nohy přes dřevěnou postel a došel blíž. Posadí se vedle mě a vím, že mě pozoruje. Obličej schovám do deky.
Ucítím, jak jeho ruka jemně pohladí můj bok. Polije mě studený pot.
„Bude to v pořádku.“ hlesne.
Odkryl jsem svůj obličej a nevěřícně jsem si jej prohlížel.
„Minho, já chci domů.“ fňukal jsem. Jako děcko!
„Můžeme se vrátit. Ale budeš potom moci usínat?“
Zavrtěl jsem hlavou a přitáhl jsem se blíž k jeho klínu. Jeho ruka začala bloudit v mých vlasech a já se nechal unášet. Poddával jsem se jeho dotyku rychleji, než jsem jezdíval na ulicích. Nevím, zda tohle přátelé dělají, ale nepotřeboval jsem to vědět, ne když to bylo tak úžasně dobré. Usínal jsem spokojen.
Jen jsem v polospánku ucítil, jak silné tělo pokládá na mě své ruce a chrání mě před vším. Před bouří, deštěm, slzami a mnou samotným. Nesoužila mě ani zima mokrého nočního lesa, jeho tělesné teplo mi bylo dokonalým pomocníkem.

Stay close. As much, as you can.

Pár referencí na marvel nikdy neuškodí ;).

☄️🌏