Because we never gave up [Minsung]

»29«

Zpěv ptáků rozlehl se nad našimi hlavami. Z šumu moře se postupně stával šum listoví a zvuky padajicích kapek vytvářely nádhernou ranní kapelu. Těžké bylo najít v mém životě něco krásnějšího, než tyto momenty. Minho všemu radostně přispíval. Jak nadšeně vyprávěl o tom, jakoby octl se v samotném Robinsonovi, jeho oblíbeném cestopisu. Když se smál, rozplýval jsem se také samotnou blažeností, nenahraditelná atmosféra.

Zastavil se přede mnou a pokynul rukou, abych zůstal stát.
„Podívej.“ řekl tiše a poukázal na stvoření před ním. Zvláštní hmyz, s křídly barevnými, jako obraz. Byl to motýl, ale zdaleka ne ten z knih. Byl větší a zdobený prazvláštním vzorem. Odstíny modré a fialové se leskly pod ranním světlem, jako by byl motýl drahým kamenem.
„Existuje tolik druhů zvířat, o kterých nemáme ani jeden záznam. Je jich tisíce.“ šeptl Minho a tiskl mou paži. Prohlížel si motýla a já si prohlížel jeho. Zkoumal jsem jeho zaujaté výrazy, až se mi rozklepaly ruce. Což bylo tohle za počínání? Srdce nadskakovalo, naříkalo, prosilo o další pocit. Úzkost je šílený ďas, ale téhle nervozity nedalo se nabažit.
Minhovy oči sklouzly na ty moje a on paži pustil.
„Promiň.“ řekl zahanbeně.
„B-bojím se ho.“ marně jsem lhal, abych možná i sebe trochu přesvědčil, že Minho mi nezpůsobuje všechny ty šoky.
„Myslím, že on se bojí víc nás, než mi jeho.“
Zasmál se Minho a hned na to motýl odletěl.
„No, ale pokud se bojíš, stále máš poruce Robertovu dýku.“ ujistil mě Minho.
Na dýku v mém batohu bych málem zapomněl, kdyby mi ji Minho nepřipomenul.
„Robert to tu zná, že?“
„Ano, sice to nikomu neříká, ale pochází z nějaké vesnice tady v Evropě. Moc ale o svém původu nevyprávěl. Taky že by ho to mohlo dovést na šibenici.“
Mráz mi projel po zádech, při představě smrti.
„Hele!“ vyjekl a vyběhl. Zmateně jsem se za ním otočil.
Z nízkého stromu trhal žlutý, podlouhlý plod. Jméno toho plodu mi bylo opět samozřejmě neznámé.
„To je banán!“ vesele sdělil a jeden mi hodil. Chytl jsem jej. Na ohmat byl chladný a lysí.
„Ty jsi nikdy banán neměl?“ řekl překvapeně. Zakroutil jsem hlavou. Minhovi nejspíš nedocházelo, že jsem si dovážku ovoce opravdu dovolit ve svém chudobném životě nemohl.
„Podívej.“
Začal plod loupat ze slupky, objevil se měkký obsah. Banán byl sladký, chutnal jako nebe!
„Nemůžu uvěřit, že je tak dobrý!“ planul jsem úžasem.
„Až tohle skončí, můžeme si vypěstovat banány v Londýně.“ snil nahlas.
A já opět rudé líce. Chce mi dělat společnost, až naše cestování skončí?
„A ty určitě víš, jak se pěstují?“
Minho protočil očima.
„Určitě na to nějak přijdu, máme plnou knihovnu! Musí tam být něco o botanice.“
Nekazil jsem mu náladu, jen ho opět lehce škádlil a také narážel na ten fakt, že pokud někdy naší cestě nastane konec, on jistě neskončí po boku někoho, kdo má tak nízké sociální postavení. Rozvážeč součástek, chlapec, pošpiněná krev mocí. Tolik faktorů. Vlastně bych možná ani nesplňoval jednu podmínku panství.
„Banány by byly fajn.“ řekl jsem nakonec, ale ta bezmoc mě zabodala.

Sos.

☄️🌏