Because we never gave up [Minsung]

»33«

Ráno vzbudil mě ptačí zpěv. Minho klidně oddechoval, opřený o můj hrudník, ruka na mém boku, nohy propletené. Oh bože, co to mělo být? Tak úžasný pohled, až musel jsem chytit se za ústa, abych snad nezačal ječet. Proč tak ustavičně držel se mé mysli? Minho, Minho, Minho! Teď byl jsem si jist, že to není normální. Přeci snad tohle nebylo přátelství. Nenaučil jsem se sociálně v životě mnoho, ale i hloupý by viděl, že jeho dotyk mě ničí! Jeho pohled, jeho hladká kůže, jeho tmavé oči a ty krásné nadýchané rty. Líbal bych je. Líbal bych je?
A tak jsem své tělo vyhoupl a opatrně se vymanil z Minhova objetí. Vylétl jsem ze stanu a těžce vydechl.
„Dobré jitro.“
Hlas mě tak vylekal, že jsem odskočil z místa.
„Neděs se, na to je ještě brzy.“
Promnul jsem si oči a opět si povzdechl. Tolika věcí mi neustále dělalo vrásky na čele, divil jsem se, že jsem nevypadal jako ona.
„Přeci jen ses rozhodl zjistit víc.“
„Víte, že chci vědět pravdu.“

~

„No to snad už ne!“ křikl jsem, když se přede mnou objevil další strmý svah, na který jsem musel vyšplhat.
Brněly mi nohy a pěšina už mi smysl nedávala po druhém kilometru.
„Jisungu!“ ozval se za mnou hlas.
Zaklel jsem a pomalu se hrabal stále víš.
„Minho běž zpátky!“ prskl jsem po něm, až jsem se sám zalekl vlastního užití tónu.
„Proč jsi na mě nečekal?!“
„Tohle je moje věc Minho, musím na to přijít sám!“
Snažil jsem se ho odbít, to přiznávám. Ale odpustil jsem si za to. Pocity, jako ty mé, jednomu zkrátka rozčeří hlavu a je to dost nepříjemné.
„Celou dobu jdeme spolu ne? Co když zas budeš mít nějakou vizi?!“
„Tak vyvolám hurikán a zabiju jak mě, tak tebe?! Ne díky, jeden život alespoň ušetřím!“
Slyšel jsem, jak Minho dal do kroku a blížil se mi.
„Říkám, jdi zpátky Minho! Nejsi za mě zodpovědný!“
„Ale jsem! Vzal jsem si tu zodpovědnost, když jsem tě sem dostal!“
To mě rozzuřilo. Dostal! Ano dostal, o Hyunjinovi nevím nic, zda žije, zda se shledal s ostatními. Opustil jsem Eve i doktora! Opravdu již nemohu!
A tak, jak přišla zlá myšlenka, moje noha na svahu dostala smyk.
„Minho!“ vyjekl jsem. Přísahal bych, že se mi před očima objevil celý život. Než mě znovu sevřely ty silné ruce. Pevně jsem se jich chytl.
„A proto jsem tady.“
Chtěl jsem se hned vymanit, ale Minho mě dostal zpět k sobě.
Teď jsem koukal přímo do jeho očí, zmaten, potěšen, frustrován.
„Nemusíš na to být sám.“ hlesl.
Koukám na jeho rty. Nekoukej! Přestaň. Jako plachá laň rychle dýchám a lehce se třesu. Jakoby by byl čím dál blíž, jakoby jeho oči byly hlubší.
„Z čeho máš takový strach?“ vyřkl otázku, na kterou jsem snad neznal odpověď.
„J-já nevím.“
Stále jsem se vracel pohledem k těm rtům.
„Nechci, aby jsi ničeho litoval.“ šeptnul.
Já teď ale náhle věděl, že odpověď, kterou chci není cesta za pochopením moci.
Nahl jsem blíž a opatrně jsem sledoval, jak rozbíjí mezeru mezi námi.

And I don't think i could ever fall for anyone else.

☄️🌏