Because we never gave up [Minsung]

»28«

Jisung's pov

Jedna kapka přistála na mém obličeji. Hluboce jsem si oddechl a rozhlédl se kolem sebe. Nad sebou jsem měl vytvořenou provizorní střížku z kápe a pár klacků. Ona nikoliv byla mou kreací, musel ji splácat dohromady Minho, když toulal jsem se ve snech. Slunce ale přes můj úkryt stále cítit bylo a taky šumění moře. Loďka se nekolíbala, byla pevně připevněna. Trochu více jsem odkryl kápi, abych pochopil, jak se na mě jen ta kapka dostala. Mým pohybem však přístřešek spadl mi na hlavu. Kápi jsem ze sebe sundal a nemotorně se postavil.
A jak jsem vzhlédl výše, zůstal jsem v úžasu. V celé své kráse jen v šortkách, mokrý chlapec od mořské vody, protahoval své tělo. Jeho svaly napjaté, oči sevřené, vlasy voudou níže. Leskl se v ranním slunci.
Přísahal bych, že mně srdce vynechalo.
Chtěl jsem se tiše vyplížit z lodi, ale má neopatrnost mě donutila zakopnout o okraj a vypadnou přímo do písku.
„Sakra.“ zanadával jsem si tiše.
„Ah, dobré jitro spáči. Už jsem myslel, že tě probudí jen hrom.“ udělal si srandu. Já se na něj sarkasticky usmál a oklepal si z kolen písek.
„Tak, jaký je teď plán?“
Minho se začal otírat kusem látky, aby se vysušil a já odvrátil pohled.
„No podle toho trasovače bychom měli jít několik dní stále na jih. Cestou potkáme pár vesnic, tak doufejme, že si alespoň doplníme zásoby bez použití zbraní.“
Těžce jsem polkl. Pokud jsem něco neuměl používat, byla to zbraň.
„Jestli chceš, taky se můžeš vykoupat, voda je hezky svěží.“ pobídl mě a začal se oblékat.
„N-ne, to je v pořádku, nemám rád slanou vodu.“ zalhlal jsem. Nikdy jsem přeci mořskou vodu neokusil. On samozřejmě mou lež poznal a nadzvedl své obočí.
„Neboj, já bych tě neokoukal.“
„Baví tě si ze mě utahovat?“
„Moc.“
Ten jeho lišácký úsměv! Tak moc jsem chtěl být na něj nastvaný, ale jeho škádlení mě spíše šimralo na zátylku a nutilo mě se smát.
„Tak dobře.“ usoudil jsem. Měl jsem moc velkou hrdost na to prohrát. Hodil jsem po něm své tričko, sundal i kalhoty a jen ve spodním prádle se rozběhl do vody. A bože! Ten pocit. Tak příjemný ten písek pod nohama, voda akorát a vánek ve vlasech.
„Pro mě za mě si koukej, jak chceš! Moje krása by se neokoukala ani za tisíc let!“
Tím sem si zajistil výhru, potrvrzenou Minhovým smíchem.
„Nesměješ se na dlouho!“ zvolal jsem.
Vylezl jsem z vody a celý umáchaný jsem došel k Minhovi. Nepochopil můj záměr, dokud jsem neobmotal své dvě ruce a nepřitiskl své mokré tělo na jeho perfektně suché oblečení.
„No to snad ne!“ vypískl, jako malá holka a odstrčil mě.
„Ale ano.“
Dotačně jsem na něj oklepal své vlasy a dokonal své dílo.
„Tenhle boj jsi vyhrál, ale válka nekončí.“ řekl majestátně a pocuchal mi vlasy.
V tu chvíli jsem sice začal válku, ale tu nejpříjemnější.

Kdo by to byl tušil, že si budu kdesi ve staré Evropě užívat na písečné pláži s princem samotného Londýna.

My prince.

☄️🌏