Because we never gave up [Minsung]

»20«

Minho's pov

Znáte ten pocit, když si myslíte, že s vámi je skoro ámen? Srdce v krku, napjaté svaly. A jediné co můžete dělat, je běh. Běžíte, jak jen umíte. Lýtka a stehna vás pálí, jakoby na nich doutnalo uhlí. Dech dochází každou minutou a vy se utápíte v suchu vlastních úst. Oči slzí z náporu větru a na ramenou vás začíná zahřívat ranní slunce.

„S-stůj!" křikl za mnou zadýcháný hlas. Vše se zpomalilo. Když upřel jsem svůj zrak za sebe, musel jsem se zastavit. Uplynula léta od doby, co jsem viděl hradby z téhle strany. Dobré vzpomínky jsem na místa za Londýnem neměl, ale teď jsem pociťoval konečně svobodu, klid a úlevu. Za hradbami jsem nebyl následník, syn, ani občan. Byl jsem jen přeživší.
„Jsi šílenec?! K-kolik si myslíš, že uběhnu? Nejsem dron!" nadával Jisung a hrcnul si na zem, když mě doběhl. Byl celý upocený a uřícený. Věděl jsem, že teď mi začíná těžké počínání. Už jsem ani tak nevnímal jeho moc, moje mysl si na ten pocit rychle zvykala. Nebolela mě hlava, ale občas přišel zvláštní výkyv v podobě husí kůže a ovlivňující atmosféry kolem jeho těla.
„Nestěžuj si, můžeš být rád, že žijeme."
Nasadil jsem si kápi. Plášť látky mě objal, jako v časech ukrývání. Teď mě však kryla před sluncem. Také musel jsem přes ústa přehodit šátek.
„Pokud chceš, aby tě slunce nespálilo zaživa, tak si tu kápi taky přehoď." rozkázal jsem mu a on naštěstí bez výmluv uposlechl.
„Co teď?"
„Teď musíme prekročit to, co se zdá jako věčnost. Nejbližší osada je od tud dost daleko. Cestou ale určitě potkáme jejich nájezdníky."
Jisung hned vyděšeně zamrkal. Já musel protočit očima. Byl jak malé děcko.
„Ty nájezdníci jsou na naší straně. Nebo alespoň doufejme. Přes síť už delší dobu komunikuji s nějakým Seungminem. Byl u nás měsíce zavřený, pak ho vyhostili a on zdrhnul. Rád se nabourává do knihovny a maže údaje o prvku. Kladl si dokonce podmínky, aby pustili jeho přátelé. Což se samozřejmě nestalo."
Jisung vytřeštil oči.
„Je to kamarád Hyunjina!"
Další nepodstatná informace. Pokrčil jsem ramena a rozešel se rovně.

Horko. Bolest a hluch. Kamínky narážely do látky. Kilometry se za námi ztrácely pomalou rychlostí a pro mé překvapení, nás nikdo nehledal. Věděl jsem, že král má již plán a že jsme takhle mezi sebou rozpoutali válku, ale netušil jsem, jaký jeho plán byl.
„To je strom!?" vyjekl vedle mě Han. A opravdu. V dálce se rozpínal velký uhynutý strom. Toť bylo pravdou, že jsme šli správně. Protože tam, kam jsme měli dorazit rostly stromy i keře. Fenomén nám volně v přírodě neznámý.
„Dojdeme k tomu stromu a na chvíli se posadíme. Přichází poledne a to není dobré." usoudil jsem. Pak ale napadla mě jedna věc.
„Jisungu, to ty jsi tenkrát udělal ten déšť?" vyřkl jsem otázku.
Jisung zavrtěl hlavou. Mhouřil na mě přes létající prach oči.
„Já ti říkám, že žádnou převelikou moc nemám a to tvoje magický tydlifidli nefunguje!"
Zase rozhazoval rukama.
„A já ti říkám, že jsi tvrdohlavý tupec! Neriskuju tady život ze srandy, tak pořád přestaň pochybovat, protože mě to strašně znervózňuje!" volal jsem do větru a doufal, že mě slyšel.

I always liked that attitude.

☄️🌏