Because we never gave up [Minsung]

»30«

Minho's pov

Ticho mezi námi. Jen znělo křupání, jak jsme šli po kořenech a rostlinách. Kapky nad námi získávaly náruživost a tak kápi opět přišly vhod. Oba jsme se očividně ztráceli v myšlenkách. Hluboko, spíše jsme se topili. Byli jsme téměř na dně všeho. Ačkoliv jsme šli vzpřímeně a jistě podle směřování našich přátel, panovala na místě nejistota. Nevyřklé pocity a já je cítil. Pokaždé, když se pohla větší větvička, Jisungovo srdce nadskočilo stejně, jako to moje. V krocích jsme hledali komfort. Když se nezastavil já, nezastavil se ani on. Bylo to tak dlouhé hodiny, dokud jsem nezaslechl zpomalování kroků. Jisung se opíral o kolena s hlavou skloněnou k zemi. Únava ho nejspíš tahala za smysly, již nemohl dál. Já svou únavu úspěšně utlačoval.
„Bolí mě nohy.“ zasténal.
Těžce jsem vydechl a protáhl se. Svaly ztuhlé a nohy v křečích.
„Měli bychom být blízko té vesnici.“ usoudil jsem a rozcuchal mu vlasy, jelikož byl stále v předklonu a já si nemohl pomoci.
„Nemůžeme si dát chvilku přestávku?“ zaprosil. Nechtěl jsem mu vyčítat únavu, tak jsem na nápad přikývl.
Han se dobelhlal ke kupce listí a posadil se na ní, nebo alespoň chtěl. Kupka listí se pod ním propadla a on letěl do díry. V zápětí jsem stál nad ním. Díra byla hluboká asi dva metry a on tam seděl jako švestka.
„Jsi v pořádku!?“ křikl jsem zděšeně.
„J-jo.“ odpověděl, ale držel se za zadek.
Viděl jsem jen, jak mu po tváři stekla slza. Snažil se, ale bolest musela být veliká.
„Počkej, dostanu tě ven.“
Pohotově jsem začal hrabat v batohu, abych vytáhl lano.
„Ne tak rychle.“
A to byla poslední věc, kterou jsem slyšel.

~

Šílená bolest hlavy a zvláštní vůně. To bylo, co jsem cítil, když jsem se probudil.
A oči? Před nimi stará žena, malby na obličeji, přísný výraz, velkou květinu ve vlasech.
„Co je, oč hledáte v našich krajinách, princi?“ řekla.
Já místo odpovědi snažil pohnout s rukama, byly svázány k sloupu, jakémusi totemu.
„Přišel jste o řeč?“
Já svraštil jsem obočí.
„Ne, to jistě ne.“
Její výraz malinko zjemněl, když jsem promluvil.
„Tak pověz, co přivádí tebe a hlavně, co přivedlo sem někoho, jako je on?“
Nervózně jsem se ohlížel, abych uviděl, kde je Jisung. Trochu jsem panikařil. Byl v pořádku? Žil?
„Nu?“
„Nic ti neřeknu, dokud neuvidím, že je v pořádku.“
Žena pokynula rukou a muž odkryl dveře jednoho ze stanů. Jisung spal, klidný. Jako dítě. Oddychoval, spokojený. I já pocítil pohlazení na duši.
„Jsme tady, aby našel odpovědi.“
Nelhal jsem.
„Znáš Roberta, že?“ zeptala se.
Já kývl pro svou odpověď. Když potvrdil jsem, můži odvázali mé paže.
„Nechť tedy povíš mi, jak se má můj syn.“
Moje oči nejspíš musely vypadnout z důlků a brada dotknout se země.„l

„V-vy jste jeho matka!?“ zakoktal jsem se, tajil se mi dech.
„Tvoje uši tě nezradily, vskutku. I já jsem ta, která ho dostala k Vám, až k samému panství. Neslyšela jsem od něj už týdny. Sám víš, že komunikace je tyto dny těžší. Proto ptám se tě, je můj syn v pořádku?“

But he's safe.

🌏☄️