Because we never gave up [Minsung]

»31«

Jisung's pov

Klidným krokem jsem procházel kolem vody. Ranní rosa mi omývala nohy. Sluneční paprsky procházely korunami listnatých stromů a třepotání listů dělalo nádhernou symfonii. Tak čistý vzduch jsem nezažil. Tak krásné místo. Proč na tak krásném místě spočívá malý dřevěný křížek? Pod ním drobná květina, nejspíš pomněnka. Byla křehounká. Ten, kdo tam dal ten křížek, ji zde musel zasadit. Nebylo tam žádné jméno.
„Jiu.“ hlas vedle mě se ozval. Upřel jsem za sebe pohled. Byl to ten stejný muž, jako před tím! Ten, jenž nejspíš zlomil srdce té nebohé ženě.
Posadil se před hrob a prohrábl si vlasy.
Počkat je to asiat? Byl to přeci Arthur ne? Tak ho nazvala. Evelin? Neviděl jsem jí tehdy do tváře.
„Nestihla jsi tenhle svět poznat. Ale slibuji, že tvojí matku rozveselím. Udělám, co se zdá nemožné. Víš, chtěl jsem vám oboum pomoci. Kéž by to vyšlo.“
Chtěl jim pomoci? Jak to myslel? Držel moc, tak jako já? Říkala přeci, kdyby nebylo by té moci.
„Je to zvláštní, ale jakobych vedle sebe cítil moc, takovou sílu.“ pronesl a já se vyděsil. Cítil mě. Vzal jsem nohy na ramena. Tady bych rozhodně být neměl.
Běžel jsem rychle, víc než se zdálo zdravé. Než pocítil jsem bolest.

„Au!“ křikl jsem.
Ležel jsem na zemi, zarytý v trávě. Musel jsem zešílet! Kolem mě les, Minho ani ty zvláštní lidé nikde.
„Haló?!“ zvolal jsem do lesa, doufal jsem v odpověď. Ale nepřišla. A když jsem upřel pohled v zem, ztuhl jsem. Stejný ten kříž, jako ve vidině. Avšak mechem a trávou obrostlý, shnilý. Co se to dělo? Dítě pohřbené pod zemí, co se mi mysl snaží říct? Husí kůže se mě zmocnila stejně jako strach. Sám, úplně. Nad hrobem jsem se skláněl. Což nemohl jsem být obyčejný? Proč rouška tajemství byla i nad mým životem? Kdo je můj otec a kdo má matka?
Proč mračna, oblaka tvořila se nad hlavou a déšť smýval mé slzy. Chtěl jsem odpovědi, nechtěl jsem čekat.
„Jisungu!“
Minho celý mokrý zjevil se za mými zády. Kapky jej umočily tak, jako mě.
„Jisungu.“ zopakoval mé jméno o něco tišeji, opatrně. Jakoby snad ze mě měl strach.
„Tady ho pohřbili. Tady pohřbily to dítě, to malé bezbranné stvoření. Proč musím vidět tohle utrpení?“
Chtěl jsem se sesypat, marně jsem se snažil najít v Minhově obličeji klid.
Načež Minho mě objal. Jeho obětí mi bylo v tu chvíli tak milé. Sice nám voda způsobovala chlad, ale naše těla hořela. Snažila se zahřát a vtisknout se blíž.
„Pšššt. Bude to v pořádku.“ uklidňoval mě a já se jeho slovům poddával, jako malé kotě. Spokojeně jsem dýchal v jeho obětí, byl jako můj kyslík. Těžce bych vysvětloval proč, netušil jsem. Snad, že mi dal jako jediný v životě blízkost. Nejsem sám. Vrátí se pro mě, hledá mě.
„Myslel jsem, že tě někdo unesl.“ vydechl vedle mého ucha. Byl tak něžný se svými slovy, až mé tělo se roztřáslo.
„N-ne.“ nejistě jsem odpověděl. Cítil jsem jeho rychle nadzvedající se hruď a na svém krku horký dech. Šílel jsem! Mozek zatmaven. Bože, jak on mě omámil svou existencí. Líce mé, horké od pláče a od něj.
„M-můžeš mě už pustit.“ řekl jsem rozklepaně. On hned opustil mou blízkost a pohlédl mi do očí. Zrak se mi ze slz mlžil, ale stejně jsem poznal, že se snaží přečíst situaci.
„Musíme od tud pryč, necítím se bezpečně.“

Oh how my blood gets hot.

☄️🌏