Because we never gave up [Minsung]

»24«

Neuvěřitelný pocit klidu putoval po jeho kůži. Potutelný úsměv utkvíval mu na tváři a za okny utichal vítr. Vyčerpání přátelé též seděli a s klidem pociťovali větší uvolnění.
To uvolnění by se dalo popsat, jako ty dny kdy prostě nejsou žádné problémy. Jen vy a vaše hlava, soustředěná na vlastní hlas v hlavě, spokojená, jistá.
„Minho.“ zavrávoral náhle chlapec a otevřel ztěžklá víčka. Octlý a zmaten byl na pohodlném gauči, skoro tak pohodlném, jako jeho postel. Obklopovalo ho vlaho, nýbrž horko planiny a před očima místo prachu stála žena. Sledovala jej jako sova, propodala ho pohledem. V očích se jí leskla zvláštní jiskra. Měla rty pevně semklé, také její dlaně byly v pěstech.
„Pověz chlapče, kdo jsou tví rodiče?“ opatrně vyslovila, potom co si ho přestala měřit pohledem dravce.
„Já n-nemám rodiče.“ vydal ze sebe tiše. Načež žena jen vydechla ve zklamání.
„Chae, bude v pořádku?“ musel se zeptat Minho, jinak by snad zhynul zvědavostí.
„Ano, ale teď mu nechte chvíli klid.“ usoudila a poslala ostatní, kromě urozeného pryč. K Minhovi přistoupila a naklonila se k jeho uchu.
„Síla neznamená, že on sám bude odvážný. Někteří držitele měli svého hrdinu po boku. Měl by ses o něj dobře starat. Svět doposud neokusil něco takového, jako je on.“
Minho těžce polkl, nemohl nic říci.
Lehkým krokem došoural se k mladšímu a sedl k jeho boku.
„Jisungu, je mi líto, že jsem tě do toho zatáhl. Já opravdu nemyslel, že mít tu moc je tak náročné.“ svěřil se provinile a mnul látku svých kalhot v nervozitě.
„Nech to být. Evelin vždy říkala, že osud je nevyhnutelný. Sice mi to dává minimální smysl, ale asi chci říct, že si to nesmíš dávat za vinu.“
Částečně z chlapců stále mluvila bylina, ale byli šťastní. Poprvé za jejich životy, cítili to zvláštní teplo přítomnosti přítele. Pravého přítele.
„Slib mi, že mi to víc vysvětlíš a že mi pomůžeš.“ zaprosil Han a Minho s chechtáním musel souhlasit

A tak konverzace neměla konce. Jisung vyprávěl o jeho rozvážení součástek, vyrůstání s doktorem a Evelin, ubírající samotě a nocích probděných na Londýnských hradbách. Minho zase vyprávěl o lžích na panství, o služebnictvu a sáhodlouhých nezáživných hodinách etikety.
Dva úplně rozdílní chlapci, ale přesto city pro životy byly tak podobné. Vše tak podrobné a živé. Možná to dělala moc a dar jí vnímat, ale tak v těch hodinách nabyli přátelství a nabýjeli jej, dokud je opět neschvátila únava.
Tiše oddechovali společně o sebe opřeni, ztráceli se ve snech.

„Nechci je budit.“ namítala Hanni s pohledem na spící stvoření. Jak klidně měl mladší na rameni staršího svou hlavu.
„Na jejich cestě opět dlouho klid nezažijí. Nevím zda jsem někdy viděla tolik prvku na jednou. Jsou jako časovaná bomba. Byla otázka času, než si najdou cesty k sobě. Přece jen ty nejsilnější drží spolu.“ pravila Chae a nepatrně potřásla s Jisungovým ramenem.
„Je čas jít.“ šeptla. Jisung již po druhé za den otevřel oči, tentokrát více při smyslech. Hned se však vylekal. Od Minha se odtáhl s rudou tváří.
„Jen klid. On na tebe teď dohlíží.“ řekl s vtipným podtónem Seungmin.
Hanovy tváře pálily horkem a nejspíš svou rozjařeností probudili i Minha.
„Princi, mám obavu, že je čas se připravit na další cestu.“

You are so comfortable to me.

Zdravíčko Milášci! Už se nám konečně zjevuje více romantiky! Budu se snažit to udržet v tom duchu ;)). Ale stejně mi je příjemné, když se vztah vyvíjí pomalinku :33.

☄️🌏