Because we never gave up [Minsung]

»10«

Minho's pov

S planým výrazem jsem přebýval v zádi své rodiny. Pevně jsem zatínal svaly ve snaze mít dokonalý postoj. Sledovalo nás tolik očí a já cítil každé z nich. Ach prosím, dostaňte mě pryč! Hrálo mi v mysli dokola. Všichni čekají na nepřemožitelnou dokonalost. Jsme jejich vzor, oni šílí, jen aby viděli naše přetvářky.
„Synu, přístup blíže.“ pobídl mě náhle Charles.
Přistoupil jsem k němu a jeho nejstaršímu synu.
„Alexandře, dnes místo po mém boku nebudeš zaujímat ty, ale Minho. Odstup prosím.“ rozkázal a já jen viděl, jak Alexandr zkoprněl. Bez pobízení uhl, abych jej mohl vystřídat. Snažil se tak moc neukázat jeho zranitelnost, ale oči ho prozrazovaly lehkým zarudnutím.
Bylo to neuvěřitelné gesto, které naznačilo Alexandrovi Charlesova rozhodnutí. Já však doufal, že změní ještě svůj názor, jinak mi snad nezbývalo nic jiného než útěk. Nemohl bych nosit to břímě a stát se symbolem jedné velké lži.
„Milý Londýnští občané. Rádi bychom vás vyzvali, aby jste přivítali panskou rodinu i tento rok. Projde tradičně hlavní, Charlesovou ulicí a uvítá vaše milé pozdravy cestou.“ zazněl hlas a mně hned naskočila husí kůže. Jediné, na co jsem se zmohl bylo zírání do předu a občasné mávání. Přesně tak, jak to dělal právě Charles. Dary přijímala Vanessa a mé nevlastní sestry. Netuším, co dělal Alexander a bylo lepší, že jsem nemusel koukat na jeho utrápený obličej.
Sám jsem se držel, abych snad úzkostí nezačal brečet.
Drž to, ovládej to. Opakoval jsem si. Nevnímej nic kolem sebe. Potlač to. Nedej znát na sobě slabost a svůj šestý smysl.
„Vedeš si dobře.“ dostal mě z tranzu sám panovník a já v tu chvíli malém omdlel. Pustil jsem uzdu a hned jsem zavnímal vše kolem sebe. Horkost a chlad mě polily zároveň. A já to ucítil. Ačkoliv moc byla mezi lidmi chabá, já ji zřel. Každý ždibec její přítomnosti se dotýkal mých smyslů. Proč já musím mít toto prokletí?! Nikdy jsem se neprosil o to, vyčmuchat ten hloupý prvek. Proč musel jsem být její krve.
Hluboce jsem se nadechl, snažíc se ze sebe oklepat ledový pot. Jenže s hlubokým nádechem, jako by do mě střelila kulka. Zapíchalo mě ve spáncích.
Byla to obrovská vlna moci, přicházející mým směrem, jako by snad žádala o svou pozornost. Donutila mě vzhlédnout. Musel jsem přimhouřit oči. Nic v dohlednu nebylo, ale věděl jsem, že někde v dálce je silný zdroj. Silnější, než jsem kdy poznal. Všichni ti nevinní občané, jenž byli posláni do sídla, měli moci o velikosti zrnka písku, nebo malého kamínku. Myslel jsem, že mě můj um šálí, nebo že už jsem se snad zbláznil.
Každým krokem silnější a těžší byly ty vlny. Zdály se být plné nervozity. Zvláštní pomýšlel jsem. Ta síla je snad plná emocí! Není to nic, co by říkaly staré knihy, nic co by říkal můj otec.
„Tak kde jsou?“ hlesl hlas do mých uší a já se zalekl. Bylo to, jako by ten člověk stál těsně vedle mě. Jenže nikdo, jen lehký záblesk modré barvy, přistoupil na mě z jedné střechy a já ucítil na sobě utkvívavý pohled.

That's how we met.

Snad vám Minhův pohled nerozhodil experience! Pocítila jsem, že by pohled z první osoby dodal příběhu trošku více osobna ze strany postav ;))

☄️🌏