Because we never gave up [Minsung]

»3«

Tma za okny pomalu nabývala na síle. Hluk vozidel a dronů se také snižoval a lidé už opustili své stánky. V noci by jste na ulici nepotkali živáčka, stejně jako v pravé poledne. Nikoliv však díky horku, ale díky chladu. Noci byly mrazivé a teplota klesala daleko pod nulu. Jen pošetilý by vylézal ven. A Jisung pošetilý rozhodně byl. Lomcování, šroubování, sváření a další zvuky z dílny přehlušovaly jakékoliv jiné. A tak se chlapec občas v noci vykrádal ven, když nemohl zamhouřit oka.
Proto již teď navlékal na sebe své teplejší oblečení, které bylo v dřevěné skříní seskládané na nejvyšší poličce pro stav nouze. Potutelně se chychotal s pohledem do zrcadla. Bunda ho dělala třikrát většího a čepice jej učinila ještě vtipnějším.

Chlapec běžel temnou nocí k posledním Londýnským ulicím. Hradby se nenacházely nikterak daleko, ale složitější bylo se dostat k nim bezpečně. Na to měl Jisung svou vychytávku. Střechy. Vyhoupl se na malý stánek a po jeho stříšce vystoupal k oknu, ze kterého se dalo vylézt nahoru. Otevřela se před ním šachovnice plochých domů. Za nimi byly blízké hradby a tam chlapec dnes v noci mířil. Nemohl se dočkat až uvidí tu planinu a bude počítat vyhoštěnce.
Mrštný jako liška přeskakoval z jedné plochy na druhou, než se octl při zdi. Hradby sršely svým stářím a také na oko už tak vypadaly. Díry ve zdi se Jisungovi ale náramně hodily. Nebýt těch vylámaných kusů zdi, nikdy by se nedostal na samý vrchol.

Tichý výdech a tichý nádech. Pohled upřímný do prázdného daleka. Planina se zdála nekonečnou, avšak vzbuzovala ve chlapci jakýsi klid. Pocit bezpečí. Byli na daleké kilometry sami a na Zemi nebylo by město, které by stálo o válku. Jisung si uvědomoval, jak málo toho v životě měl a že ho nejspíš nic zajímavého nečeká. Ale byly dny zajímavé a překvapivé, jako právě tenhle. On si jich moc vážil, mohl nad nimi celé hodiny na hradbách důmat a dýchat ten nádherný, studený vzduch.
„Felixi!“ ozvalo se vyhrknutí z planiny pod hradbami. Jisung sebou trhl a hned složil nohy, aby nebyly vidět.
„Felixi! Jsi to ty!?“ hlas se rozezněl znovu. Jisungovo srdce se rychle rozbušilo strachem. Nevěděl zda má odpovídat, nebo jen hrát, že tam před chvílí vůbec neseděl. Dále znělo zoufalé volání krajinou a Jisunga to ubíjelo. Ten hlas zněl tak bezmocně a vyděšeně. Člověk pod ním byl nejspíš šíleně frustrovaný.
„Nejsem Felix!“ křikl a následně se chytl za svá ústa, aby nevyšlo cokoliv jiného, snad jako překvapený hek.
Nastala chvíle zvláštního ticha. Jisung slyšel tlukot svého nitra a cítil ho i na svém krku. Tak moc byl strachem obklopen.
„K-kdo jsi?!“ vyřčena byla otázka ze země pod ním.
„Obyčejný občan!“ odpověď spadla směrem k vyvrženci.
„Obyčejný občane! Potrebuju nutně t-tvou pomoc!“ zoufale hlásal hlas.
Jisung se chytal za své vlasy. Tápal ve své hlavě, hledajíc tu správnou odpověď. Nemohl pomáhat někomu za hradbou, riskoval by svůj život a život Sullivana. Ti jenž pokoušeli se dostat lid zpět do Londýna, byli trestáni smrtí. Panství tomu říkalo velezrada. Snad smrt byla ale lepší, než stát na té prokleté planině. Už jen promlouvat s cizincem bylo pošetilé. Věděl však, že v těchto měsících žádná stráž nekotrolovala existenci těchto míst. Bylo jen otázkou, zda nějaký jiný občan nechtěl druhého udat a dostat tak slušný balík železa a jiných surovin.
„Jsem Hyunjin! Je mi osmnáct let! A bojím se, že jsem přišel o někoho hodně blízkého! M-má v t-tom prsty p-panství.“
Prudké píchnutí na hrudi, to ucítil Jisung po tom, co slyšel.

We have to help each other to survive in this game.

Zajímavější side characters konečně přichází do příběhu!

☄️🌏