Because we never gave up [Minsung]

»13«

Tiše vylétl ze své pohodlné lože chlapec a utíkal z pokoje. Po chodbách svítila jen slabá noční světla a celé panství spalo. Sem tam se mihl nějaký sluha, ale ten se o Minha nezajímal. Noční služebnictvo nemělo za úkol obskakovat urozené, jen uklízeli a byli popřípadě k ruce. Vlastně mu nikdo ani nevěnoval pohled. Minho se tedy bez obav ubíral do knihovny. Knihovna byla velikým zdrojem informací a vedení v panství. V síti se uchovaly sice důležité informace, ale celé se pro jistotu tiskly do knih, aby o ně elektronicky nemohli přijít. Ke krádeži důležitých složek docházelo častěji a častěji. Panství se sice snažilo vše mazat a zanechat v knihách, ale něco bylo zkrátka nevratné.

Jako kluk chodil Minho do knihovny rád. Panství vlastnilo i velice staré knihy, spíše památky. Součástí byly staré dobrodružné romány a ty právě chlapec zbožňoval. Jeho oblíbenými byl Robinson Crusoe a Dvacet tisíc mil pod mořem.
Když teď Minho vešel do knihovny měl výhodu z jeho dětství. Znal ji jako vlastní boty, ne-li lépe.
Prohraboval se papíry, jako kupami sena.  Vyndával jednu krabici za druhou. Hledal cokoliv užitečného k té záhadné moci a jeho šestému smyslu. Chtěl najít, co mu vlastní otec nikdy neřekl. Původ. Netušil, jak může být jediný s tímhle prokletím a kde ho vlastně vzal. Jenže nic nemohl najít! Našel jen obecně vědecké a historické pravdy o prvku. Na to bylo spisů mraky. Všechny se omílaly okolo věcí, které byly lidu dávno známi a také byly dost upraveny ve vhodnost panství. Ne, že by prošly platnou cenzurou, ale osekáním a subjektivností ano.
Minho strácel naději a strašně potřeboval spánek. Seděl a na klíně měl štos papírů, vzdával se a zakláněl hlavu v beznaději.
„Co mi tu uniká?“ marně se ptal sám sebe. Propaloval studeně bílé kachle svým pohledem a hluboce přemýšlel o jeho dětství v knihovně. Náhle tak svitla žárovička. Oddělená sekce! Sekce, jenž byla obyčejnému zraku zakázána. Mohli tam jen poradci a důvěrníci panovníků, král a královna. Snad by si jeden pomyslel, že se tam Minho nemá jak dostat. Ale on byl vychytralý! Znal přístupové heslo. Před nedávným časem, při vloupání do Vanessina pokoje jej objevil v jedné z romantických novel, které panovnici tajně bral. Netušil, k čemu je, ale pro jistotu si jej pamatoval. Byly to přece novely ojedinělé, poslední existující vydání! Proto tam bylo heslo. Vanessa byla hlupačka stejně, jako ostatní.
„Jsem geniální.“ pochválil se Minho, když se dveře otevřely, ale hned na to mu spadla brada. Zrovna se tam nacházeli dva rádci u monitorů a hned na něj otočili hlavy. Minho cítil, jak se mu pere horko do tváří a těžknou mu nohy.
„Charles mi povolil přístup.“ zalhlal a vzpřímil svůj postoj, ve snaze vypadat důvěryhodněji.
Rádci se na sebe podívali. Chvíli bylo tiše, než jeden z nich pokrčil rameny a oba se zas vrátili k práci. Minho myslel, že omdlí. Ten den bylo štěstí rozhodně na jeho straně. Nechtěl ztrácet už ani sekundu. Nechal za sebou zmatené může a běžel mezi nekonečně poličky složek.

All the knowledge lies deep down in memories.

☄️🌏