Because we never gave up [Minsung]

»18«

Zavedl chlapec toho druhého do své komnaty. Han stále v nitru nebyl si svým rozhodnutím jist. Neznal ani chlapcovo jméno, neznal jeho původ, příběh, aliby, ani hloupé záměry. Jen pozoroval, jak háže věci do dvou batohů.
„Takže, jak bych to řekl srozumitelně?“ promlouval, zatím co hrabal se kupami oblečení ve skříni.
„Máš něco, na čem panství lpí. Lpí na tom mnohem víc, než na čemkoliv jiném. Je to pro ně, jako zlatý důl. Tu věc se snažili dostat už od jiných, ale protože na to není vybavení, na jehož nedostatku se já rád podílím, mají toho málo. No a kdyby dostali tebe, měli by toho mraky i s primitivní výbavou. A to ani jeden z nás nechceme. Znamenalo by to další válku.“ vysvětlil.
Han si zapojoval puzzle. Chápal, kam tím chlapec míří, ale nechtělo se mu tomu věřit. Přišlo mu to, jako velice uhozený vtip.
„Nemám to. Vypadám snad, jako někdo, kdo by něco takového dokázal držet?“ nadhodil řečnicky otázku Han. Myslel ji smrtelně vážně. Jeho oblečení umouněné, původ někde z daleka, odhozen jako nemluvně, bez cíle v životě, na jazyku jen sprostá slova.
„A dokážeš?“
V tu chvíli mu hleděl Minho přímo do očí. Proud procházel tělem dokola, tak krasné čokoládové oči, proč do nich nemůže hledět celé dny?
Oklepal se Jisung a propálil špičky na nohou. Proč musel být tak nervózní?
„Jmenuji se Minho. Jsem nevlastní syn královny.“ prolomil ticho Minho a hodil po Jisungovi hnědou kápi.
„Dnes je to po třetí za život, co jsme se potkali. A vždy to bylo kvůli tomu, jak moc silná ta tvoje věc je.“
Sám Minho ze sebe svlékl sako a hned za ním košili, nechávajíc Hana v šíleném rozpaku, opět.
„Nevím, jak hluboko tvoje vědomosti sahají.“
Teď navlékal na sebe docela obyčejný svrchní šat, pohodlnou věc, než svlékl své kalhoty a nandával si jiné. Vážně neměl studu.
„Když ještě existovali lidi jako ty, měli pomocníky a ty jim zjišťovali přítomnost jiných lidí, hrozeb. Hrozeb v tobě právě těch samých schopností. Netuším, jak se jim to povedlo, udělat živé detektory. Ale jedním takovým detektorem, byla moje matka. Jak možná víš, tyhle detektory nesnášelo panství, stejně jako lidi se schopnostmi. A jelikož jsem dost po matce, tady jsem vyvrhelem.“
Jisung poslouchal detailně každé slovo a každý Minhův pohyb. Byla v nich taková jistota, ale zároveň opatrnost.
„Hádám, že mi to neříkáš, aby sis postěžoval.“ zavtipkoval Han, aby roztrousil tu neústupnou hustotu jeho mysli
„Rozhodně ne. Jen ti dokazuji, že i-“ odmlčel se krátce, vážil svá slova.
„No prostě i když to nevidíš, neznamená to, že to není pravda.“
Opatrnost, to si stále Jisung opakoval. Proč byl tak opatrný? Proč prostě nemluvil na rovinu? Nahánělo mu to strach, jako by snad poslouchaly stěny.
„Jenže proč bys mě tedy našel, až po osmnácti letech? Žiju v Londýně celý svůj život.“ namítal Han. Načež samozřejmě Minho hned odpovídal.
„To právě taky nechápu, ale máme dost času na to, vše zjistit.“
Han se zamračil. Nechtěl utéci na dobro, měl stále na krku povinnost chránit jeho přátele a rodinu.
„Nedělej na mě ten naštvanej ksicht, chceš snad dělat správnou věc, ne?“

Whatever face you'll make, I'll still find you beautiful.

Teď už víme, kdo byl ten týpek s kápí ;)

☄️🌏