BTS oneshot

16. VÁNOČNÍ VEČEŘE

Jungkook

„Josune, říkal jsem, že přijdu," zavrčím nevrle do sluchátka telefonu, když se proplétám davem lidí v obchodní centru.

„Fakt? Slibuješ?" ujišťuje se můj bratr už asi po desáté. „Kunhyo a Sehun se na tebe těší a Kira pochopitelně taky."

„Přece svou neteř a synovce nezklamu," povím klidně i když klidný vůbec nejsem. Vánoce jsou už zítra a já pro ně nemám žádný dárek. „Slíbil jsem, že přijdu a to dodržím. Bez ohledu na okolnosti."

„Ty jsi prostě nejlepší," vydechne a z jeho hlasu zaslechnu ohromnou úlevu.

„Moc bych se neradoval, být tebou," ušklíbnu se. „Já jsem ti sice slíbil, že se budu krotit, ale za rodiče mluvit nemůžu. A taky se budu bránit, pokud se mi něco nebude líbit, to je ti doufám jasné."

„V rámci Vánoc mi slíbili, že veškeré předsudky nechají za dveřmi a budou tak tolerantní, jak jen to jde. Hlavně před dětmi. Nic neřeknou, slibuji," uklidní mě a tentokrát jsem to já, kdo si úlevou povzdechne.

„No, jak myslíš," opáčím. „Stejně mám pocit, že to bude pohroma, brácho, ale budu tam a taky se budu usmívat a chovat slušně."

„Máma pozvala i Kimovi," odvětí klidně. „Dům bude plný lidí."

„Já myslel, že je to jen rodinná večeře. Kimovi jsem už několik let neviděl."

„Jo, jenže znáš matku," zamručí frustrovaně.

„Že mě to ani nepřekvapuje," zakoulím očima. „Hele, musím končit, potřebuju si ještě pár věcí zařídit, takže zítra."

„V pět Kookie. Nezapomeň," upozorní mě znovu, ale zmáčknu červené tlačítko na displeji a telefon strčím do kapsy.

Vejdu do knihkupectví, které jsem celou dobu hledal a rozhlídnu se kolem na cedule nad regály, kde mají dětské oddělení. Najdu to vcelku rychle, tak se protáhnu okolo několika lidí a zastavím před regály s dětskými knížkami.

Hledám jen jednu jedinou knihu, a to jsou klasické pohádky na dobrou noc. Obsahuje několik mýtů a pověstí, jako je třeba Vodopád devíti draků nebo Muž, který žil tři tisíce let. Vzpomínám, když jsme byli s Josunem malí, babička nám ji předčítala a u toho dělala různé obličeje. Taky měnila hlas na strašidelný, abychom to víc prožívali.

Zpětně je to k smíchu, ale jako dítě jsem to neuvěřitelně miloval.

Josun se zmínil, že tu knihu už dávno nemá. Myslel jsem, že si ji odnesl, protože u našich v domě jsem ji nenašel. A bohužel, nic, co by jí bylo podobné, nemůžu najít ani tady.

Natáhnu se pro jednu knihu do regálu a setkám se s rukou jiného zákazníka, kterého zaujala taky.

Rychle ruku stáhnu a trochu ustoupím stranou, protože se leknu. Ani jsem si nevšiml, že vedle mě někdo stojí.

„Pardon," zamumlám.

„Já se omlouvám," pousměje se a trochu mě vyvede z míry, jak atraktivně vypadá. „Chtěl jste tuhle?" Vytáhne knihu z regálu a podá mi ji do ruky.